Chris Precht: Budovy, které nás spojují s přírodou




Rakouský architekt Chris Precht je spoluzakladatelem architektonického studia Precht a Penda. Po studiích na univerzitě v Innsbrucku, Technické univerzitě ve Vídni a pedagogickém působení na Institutu experimentální architektury založil v Pekingu v roce 2013 Studio Penda. Partnery mu byli manželka Fei Precht a Sun Dayong. V roce 2017 se vrátili do Salcburku a založili Studio Precht. Hlavním zaměřením studia je architektura udržitelných staveb s důrazem na použití přírodních materiálů s nízkou uhlíkovou stopou. Studio Precht získalo řadu národních a mezinárodních ocenění, včetně ocenění Nová firma roku od webu Architizer.

Proč jste přerušil úspěšnou kariéru v Číně a vrátil se zpět do Rakouska?

V Číně se věci vyvíjejí velmi rychle a musíte se velmi snažit, abyste udrželi tempo. Je to boj o nové projekty, větší kancelář, více zaměstnanců a větší vliv. Ale také jsem se cítil jaksi odpojen od každodenního procesu, protože jsem veškerý čas trávil psaním e-mailů, schůzkami s klienty a létáním na stavby. Pocítil jsem vyhoření, tudíž bylo jasné, že musíme něco změnit.

Co konkrétně, kromě místa působení?

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem celý svůj architektonický život definoval úspěch špatně. Dnes si už nemyslím, že úspěch znamená být největší, nejbohatší nebo nejslavnější architekt na světě. Raději chci být šťastným architektem. Přesunuli jsme se do rakouských hor, zmenšili jsme naše studio a vytvořili zdravou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. A funguje to. Dnes už bych se mohl považovat za docela šťastného. (smích)

Co vám dodává sílu ke každodennímu boji s realitou?

Žijeme v horách daleko od města. Stěhovali jsme se z Pekingu přibližně před dvěma lety. Bylo to obtížné, ale důležité rozhodnutí. Snažili jsme se v našem životě obnovit rovnováhu a divoká zvěř v našem okolí to přesně poskytuje. Je skvělé dobít si baterky, vyčistit hlavu a najít inspiraci pro nové projekty. Myslím, že právě toto přirozené prostředí mi dodává energii.

Přesto – vzhledem k vašim zkušenostem a rodinnému zázemí – dá se říci, že pozorujete ve své tvorbě určitý multikulturní vliv?

Naše generace má velké štěstí v tom, že se můžeme velmi snadno propojovat s různými kulturami. Pro generaci mých rodičů by nebylo možné začít podnikat v Číně. A kdybych netrávil čas v Číně, nepotkal bych manželku, která je nyní také mým obchodním partnerem a šéfem (smích). Myslím, že je obohacením učit se od ostatních kultur a vzájemně se inspirovat. Západní a východní architektura jsou zakořeněny v různých tradicích. Západní architektura vychází z jeskyně – výsledkem je těžká kamenná architektura pyramid, řeckých chrámů a románských arkád. Východní architektura vychází z hnízda a je definována spojením malých prvků, typickým příkladem jsou tradiční čínské chrámy. Takto se učíte jeden od druhého a každý do projektů přináší svou vlastní kulturu, historii a vzdělání.

Ve svém prohlášení na webových stránkách uvádíte, že věříte, že „éra ega“ skončila, éra „strachitektů“ skončila. Opravdu?

Pevně doufám. V architektuře je příliš mnoho soutěživosti, elitářství a egoismu. Doufám, že čas ega je u konce a doba spolupráce začíná. Doufám, že nová generace architektů najde způsob, jak spolupracovat a vzájemně si nekonkurovat. Doufám, že se navzájem inspirujeme a společně se budeme zlepšovat a spolu zásadně vylepšíme kvalitu celého oboru. Podívejte se na hudební průmysl: kapely (nebo členové kapely) spolupracují a výsledkem je skvělá skladba či celé album. Myslím, že naše profese by měla být víc jako ty kapely. Speciálně mladá generace architektů s malými ateliéry, jako je ten náš. Projekty jsou pořád náročnější a komplexnější. Nikdo ale nemá absolutní, komplexní znalost, ale každý může být špička v jednotlivostech. Proto věřím ve svobodnou výměnu nápadů, zkušeností a znalostí.

Co si myslíte, že je největším tématem současné architektury?

Myslím, nebo spíše doufám, že architektura již není poháněna styly, formami nebo akademickými teoriemi. Výzvy, kterým čelí naše generace architektů, by měla být nad těmito pojmy. Změna klimatu, rychlá urbanizace, růst populace, znečištění a umělá inteligence – to jsou problémy, s nimiž se musíme popasovat. Jasně, že je to náročné, ale pro architekty to na druhé straně může být skvělá příležitost k vytvoření zdravých a udržitelných budov, které dnes lidé vyžadují.

Ve své práci se snažíte zdůraznit ekologickou a sociální odpovědnost. Jak tedy mohou budovy pomoci městům stát se „odolnějšími“ a přispět k budování udržitelných společenství?

Města se v budoucnosti stanou mnohem inteligentnějšími. Technologie, umělá inteligence a sběr dat spojí budovy a infrastrukturu a zefektivní města. Ano, nepochybně budeme ve městech „chytřejší“, ale budeme i víc cítit a vnímat? Algoritmy potřebují určitou základnu. Ale my jako lidé jsme neuvěřitelně nedokonalí. Nejlepší příběhy vznikají, když se dokonalost nedostaví. A já se bojím, že tyto příběhy vyměníme za plány a schémata.

Myslím si, že otázkou budoucnosti je, jak do měst přivedeme více vědomí. Místa nedokonalosti, kde naše rozhodnutí ovlivňuje spontánnost a zvědavost. Neusiluje o efektivitu, zisk a dokonalost.

Podle mého názoru došlo v oblasti „zelené“ architektury a rozhodnutí o udržitelnosti (nejen v architektuře) k mnoha chybám. Dá se jim v architektuře předejít? Jak vypadá skutečná udržitelná architektura?

V návaznosti na předchozí odpověď existují dvě cesty. První je prostřednictvím lepších, efektivnějších technologií. Což je nevyhnutelné, protože sektor „inteligentních domů“ vypadá jako dobrá investice. Je to bez pochyb důležitý směr, ale mě přitahuje jiný druh udržitelnosti. Ne ten, který nás přibližuje k technologiím, ale ten, který nás propojuje s prostředím. Do našich budov vracíme třeba rostliny, protože zdravé budovy s využitím ekologických materiálů, které vytvářejí vlastní cirkulární ekosystém. Věřím v budovy, které spojují všechny naše smysly a budovy, které nás spojují s přírodou. Protože dokud nejsme plně propojeni s prostředím, nevěřím, že bychom dokázali vyřešit ekologické problémy naší generace.

Vaše přednáška na konferenci reSITE byla navzdory očekáváním ještě o něco překvapivější, zejména určité pasáže…

Mluvil jsem o svém otci. Byl horolezec a většinu svých cest provedl jako sólovýstupy, bez lana či jištění. Byl jen on a hory. Mluvil jsem o tomto bezprostředním spojení s prostředím, jeho vášni pro přírodu a o tom, jak takovéto myšlení může ovlivnit budoucnost našich budov.

Text: Matej Šišolák

Napsat komentář

8 + twenty =




Koupit předplatné ?>