Nedávno dokončený Palác Drn, který navrhl architekt Stanislav Fiala, je jedna z nejvýznamnějších budov postavených v centru Prahy v jednadvacátém století. Jeho hlavní průčelí směřuje do Národní třídy, vedlejší pak do ulice Mikulandské, kam nyní můžeme dojít zkratkou přes nově vzniklou pasáž a atrium, které částečně slouží jako zahrádka pro nové restaurace v parteru. Pražský chodec tady dostává příležitost zastavit se a nabrat sílu při pouti za dalšími dobrodružstvími.
Drn vyrostl na velmi exponované parcele, která od roku 1966, kdy došlo k demolici dvou domů, jež o šest až sedm metrů „odskakovaly“ z uliční čáry, zůstala padesát let prázdná. Proluka byla dlouhou dobu využívána jako parkoviště, na odhalenou zeď Schönkirchovského paláce se podepisovali graffitisté. Novostavba sem přirozeně vstoupila, zpevnila a dotvořila blok začínající – směrem od Vltavy – budovou Nové scény Národního divadla. Drn si místo rychle osvojil, zdá se, že tady byl „odjakživa“. Není to jen jedna z nových kancelářských budov, které se v Praze staví jako na běžícím pásu. Aby v exponovaném prostředí obstála, byla jí věnována nebývalá péče. Má sice skleněnou fasádu, ale zároveň její transparentnost potlačuje rozsáhlá ocelová mříž, která působí jako jednak coby dekorativní, ale také kontextuální prvek: v okolí se objevují, pochopitelně v menším měřítku, na balkonech, bránách či plotech z nejrůznějších epoch. Jemně tvarovaná mříž se stává rozpoznávacím znamením, které ukazuje na vyšší autorské ambice. Jedná se zároveň o odvážné gesto, protože ornament je v soudobé architektuře pokládaný za projev zpátečnictví, formalismu, ba pokleslosti, nicméně ukazuje se, že při správném použití má své opodstatnění i v dnešní pozdní době, jejíž povrchová hladkost hraničí s prázdnotou.
Dalším příznačným elementem novostavby je vegetace uplatňující se na balkonech všech podlaží, vnějších i vnitřních (směřujících do dvora). Zrodila se vertikální zahrada osvěžující vyprahlé město, a právě z jejího zazelenění byl odvozen střídmý název Drn. Střecha byla pojata jako zvlněná pobytová krajina nad Prahou. Mezi travnatými vlnami vedou dřevěné chodníčky, nechybí ani venkovní bar či toaleta, aby zde – ve stínu korun zlatavých platanů – mohly probíhat různé slavnosti. Výstupem na vrchol budovy graduje zážitek, kdy návštěvník vidí Prahu z ptačí perspektivy, jež přibližuje takřka na dotek všechny okolní monumenty, od mostu Legií přes Petřín až po Pražský hrad.
Drn není solitér: je propojen s barokním Schönkirchovským palácem, v němž proběhla rekonstrukce a dostavba tak, aby oba objekty mohly vytvořit organické sousedství. Mají se k sobě, jako by byli sourozenci, mladší Drn plní štítovou, ochranitelskou roli. Z Mikulandské ulice je patrné, že jeho dekorativní mříž zastává v roli přechodové složky dvou objektů z rozdílných epoch. Schönkirchovský palác byl opraven s péčí, jakou si tato nemovitá kulturní památka (od 3. května 1958) zaslouží. Stanislav Fiala přizval k úzké spolupráci statika historických konstrukcí Víta Mlázovského a restaurátora Martina Pavalu, kteří jsou známí jednak svou erudicí, jednak schopností vidět dějiny v jejich komplexnosti: mají respekt ke všem vrstvám, které v průběhu staletí – v jakési stavební evoluci – v daném domě narostly. Zvláštní pozornost si zaslouží objev a následná obnova historických záklopových stropů, které byly ozdobeny v sedmnáctém století malbami s rostlinnými, figurálními, ale i válečnými motivy vynikající kvality. Podobné úrovně dosáhla výmalba stěn místností v prvním až třetím podlaží, která časově na dekorování stropů navazovala (osmnácté století) a jejíž vybrané fragmenty zdobí současné prostory. Ve druhém podlaží našla ideální podmínky pro svůj provoz Galerie Zdeňka Sklenáře.
Jak Drn, tak Schönkirchovský palác motivicky spojují zábradlí vyrobená z dlouhých prutů armovacích želez. V Drnu se navíc objevuje materiál, který byl při rekonstrukci sousedního domu odstraněn. Za běžných okolností by byl odvezen na skládku, nicméně architekt Stanislav Fiala se jej rozhodl zužitkovat a prastaré cihly, parkety, tašky nebo rozměrné trámy implantoval do interiéru novostavby, čímž posílil vzájemný vztah odlišných budov, očividně i hmatatelně mají podobnou DNA. Je to sympatické gesto plné pochopení a pokory, které princip recyklace povyšuje na vyšší úroveň. V Drnu se podařilo vytvořit emotivní architekturu, která je opakem takzvané české přísnosti. Je založená na intuici, na radosti z navrhování a stavění. Sledujeme odvahu dodat betonovým konstrukcím charakter, výraz, pocit zemitosti, určité měkkosti – jako by byl hněten z hlíny. Jsou do něj otisknuty různé předměty, které používali betonáři při práci (betonářské odstávky, hadice, kabely, lana), ale také kusy stromů, větve. Šlo o improvizaci, kdy se ponechával prostor náhodě. Vnímáme podivuhodnou lidskost, jakou z betonu jinak necítíme. „Chtěl jsem,“ vysvětluje Stanislav Fiala, „aby otisky vyjádřily příběh, který se tam odehrával, třeba už jenom v tom, jak jsme si s tím, co jsme dělali, lámali hlavu, abychom dosáhli vzrušujících výsledků…“ Další důležitou uměleckou vrstvu dodává Drnu malba Patrika Hábla, který proměnil vjezd do garáží ve svébytný zážitek, při němž se noříme nikoliv do suterénu, ale do rozsáhlého černozlatého obrazu. Jiné takové garáže připomínající galerii nikde neuvidíte.
Palác Drn znamená dosavadní vrchol spolupráce mezi architektem Stanislavem Fialou a investorem Petrem Němcem, která započala už v devadesátých letech dvacátého století a v následující dekádě se prohloubila především realizacemi spojenými s golfovým klubem Čertovo Břemeno v Alenině Lhotě. Spojuje je přátelské pouto, jsou vrstevníci, naladěni na stejnou notu, vzájemně si důvěřují. V architektuře je takové spojení neobvyklé. Němec dává příležitost Fialovi uplatnit jeho talent, protože chce, aby stavby, které financuje, obohacovaly místo, do něhož vstupují a byly schopny obstát i v budoucnosti. Mají stejné ambice, Petr Němec rozumí nejenom obchodní stránce projektu, ale stejně tak vnímá důležitost jeho architektonického ztvárnění. Oba se nechtějí řídit ekonomickými tabulkami, které nejvíce ovlivňují charakter budoucí stavby, ale snaží se přijít s nadčasovou, vstřícnou architekturou. Tento soulad je ve výsledku dobře patrný. Zaslouží respekt, který je o to větší, když si uvědomíme, že prakticky ve stejnou dobu probíhala neméně objevná rekonstrukce Šporkovského paláce v Hybernské ulici, za níž stála stejná dvojice.
