Rozhovor s Markem Štěpánem o kostelu v Lesné


Neobvyklý projekt představil kostel v Lesné v naprosto jedinečném duchu. Co stálo za jeho ideou nám řekl architekt Marek Štěpán.

Projekt kostela v Lesné se táhne hluboko od 90. let. Proč to trvalo tak dlouho?

Ve skutečnosti se začal odvíjet už v 60. letech. Ale i když to srovnám s ostatními kostely, na kterých jsem se podílel, není to zas tak neobvyklé… Spíše naopak, když se stavba podaří za několik málo let, představuje úplnou výjimku. Zatím všechny kostely, u jejichž stavby jsem byl přítomen, si vyžádaly řádově padesátileté úsilí lidí, kteří toužili po svatostánku. I na Lesné se první snahy o stavbu kostela datují do roku 1967, kdy se dokončila výstavba sídliště a v republice došlo k určitému společenskému oteplení. Tehdy se tou myšlenkou zabývali hlavně básník Václav Renč a filosof Radovan Perka. A ptali se autorů sídliště Františka Zounka a Viktora Rudiše, kde by mohl nový kostel případně stát. Oba již tehdy na modelu sídliště neomylně ukázali „sem“. V té době zde měli navrženou trochu jinou občanskou stavbu, která v jejich uvažování mohla být i kostelem. Na jednom modelu jsem ji viděl jako pyramidu, na jiném zase jako dům s lanovou střechou. V té době se zde ukotvilo místo pro budoucí kostel. Pak ale přišel chlad z východu.

Proč to ale trvalo dalších 50 let?

Dalším důvodem může být fakt, že válka i poválečné události zasáhly obrovské množství lidí. Lokality, kde kostely byly, zůstaly najednou prázdné, a naopak na nově vybudovaných sídlištích, kam se mnoho obyvatel aktuálně nastěhovalo, se o nich začalo najednou uvažovat. Záměr tehdy zmařila komunistická normalizace společnosti. Přesto se další seriózní myšlenka o výstavbě kostela na Lesné objevila hned po revoluci v roce 1989. Posléze jsem už u všech podobných úvah byl osobně přítomen.

Na návrh ale byla vypsána soutěž? Uvádí se, že existovalo několik desítek návrhů na jeho možnou podobu…

Ano, přesně třicet šest. Navrhoval jsem kostel souběžně s Martinem Laštovičkou a s Michalem Wernerem jako diplomní projekt v roce 1991. Projekt jsme kreslili už s vědomím, že bude vypsána soutěž. V ní můj návrh uspěl a byl vybrán k realizaci. Druhé místo získal Zdeněk Bureš, který měl dobré provozní řešení. Když si mě pozvali na osobní pohovor, František Zounek přišel s myšlenkou, zda bychom na projektu nechtěli spolupracovat. Zdeněk Bureš v té době nastoupil stejně jako já do ateliéru ke Zdeňku Fránkovi, tak jsme projekt nějakou dobu vymýšleli spolu. Postupně jsem ale celý projekt pustil z hlavy a vydal se vlastní cestou a projektu se ujali právě Zdeněk Fránek a Zdeněk Bureš.

Kdy jste se rozhodl k myšlence vrátit?

V roce 2012 se na místě postavilo duchovní centrum, pod kterým je podepsán právě Zdeněk Bureš. Posléze byla vypsána další soutěž, ale zpackaná do té míry, že se její výsledky nikdy nepublikovaly, a nakonec byla celá zrušena. Následovala poslední, vyzvaná soutěž pro šest sedm ateliérů, včetně mne. Vytvořil jsem tedy první i poslední, 36. návrh! A spolupráce se Zdeňkem Burešem se nakonec vyvrbila jinak, než jsme si původně představovali, on postavil duchovní centrum a já kostel.

Do jaké míry byl pro váš návrh určující právě objekt stávajícího duchovního centra?

Dá se říci, že zásadně, pokud jde o usazení kostela i věže. Jejich kompozice je tím sice samozřejmě ovlivněna, ale oba objekty jsou kupodivu na stejných místech, na která jsem je původně navrhoval. Nicméně, musel jsem k tomu dospět oklikou, protože původně jsem si myslel, že toto řešení už nebude fungovat. Ale nakonec se koncept kompozice tří prvků – sálu, kostela a věže – osvědčil.

Lze kompozici číst jako symbol trojjedinosti Boha?

Možná. Tento moment aplikujeme spíše v trojúhelníkové hmotě věže. Jinak jsou zde přítomny geometrický čtverec, kruh a trojúhelník. Čtverec symbolizuje pozemskost, kruh je pak symbolem Boha jako takového a trojúhelník zmíněné trojjedinosti a boží prozřetelnosti. Profánní čtení pak může odkazovat k vnímání protipólů kruhového kostela-ženy a věže-muže. Můžete si hrát s významy klidně i ve více než jen v prvním či druhém plánu.

V doprovodných textech, které jsem měl možnost přečíst, se hodně věnujete symbolice kruhu. Není kruh spíše pohanským symbolem?

Nemyslím si to. Kruh jako symbol se táhne dějinami lidstva a vždy byl spojen s Bohem. Pakliže věřím, že je jeden Bůh, jsem otevřen možnosti, že kruh lidé věnují pořád tomuto jedinému Bohu.

Vraťme se do roku 1991. Naznačil jste, v čem jsou návrhy, řekněme č. 1 a č. 36 stejné a v čem rozdílné.

Když jsem se před šesti lety začal zabývat novým návrhem, rozkreslil jsem si jej bez toho, že bych vytáhl ten původní. Myslel jsem si, že nový návrh bude úplně jiný. Pak jsem ale vytáhl původní projekt a najednou z něj začaly prosvítat věci, které mě provázejí celý život. Typicky světlo a práce se světlem: oba návrhy mají kopuli, pod ní kruhové okno podél obvodu. Původní návrh měl půdorys ve tvaru elipsy, teď je to kruh. První návrh byl hodně expresivní, vypracovaný s mladickým elánem, připomíná břicho velryby. Současný tvar je více statický, spíše odkazuje k době románské, a upomíná na něco, co je pevně spjato se zemí a zároveň s vertikálou – s Bohem. Tudíž posun je zřejmý spíše ve výtvarném a intelektuálním vnímání než v práci se světlem, kterou považuji za zásadní.

Jinak řečeno, že de facto setkání architekta Štěpána s konkrétním místem nemohlo dopadnout jinak. 

Ano, přesně tak.

Opět zdůrazňujete světlo, co pro vás znamená? Respektive vyzdvihujete jeho význam pouze v sakrálních stavbách, nebo je pro vás důležité obecně, v jeho denní přítomnosti?

Světlo používám ve všech stavbách, v sakrálních je trošku umocněno, protože jej můžete zahrnout do konceptu svobodněji než třeba v bytovce s třímetrovými výškami podlaží. Opat Suger to popsal už před tisíci lety, že světlo je určitým viditelným ztělesněním Boha (Světla světel). Že vlastně za ním můžeme vidět věci, které nás přesahují, ty nehmatatelné. Já s tím souhlasím.

Jak konkrétně se to projevuje v kostele na Lesné?

Všimněte si, že okna tam jsou skrytá, jen nad nimi levituje kopule. A právě ta skrytost světla, které proniká dovnitř ne konkrétně definovanými otvory, představuje vyjádření té bytosti, která nás převyšuje. Nemůžeme jej nahmatat. Hmotu kostela mohu namodelovat nebo postavit, ale je to světlo, které za nás de facto vykoná tu nejtěžší práci.

Takže vám je bližší spíše Corbusierův způsob práce se světlem?

Nejspíš ano. Ale na jedné straně, i když mám rád Corbusierovu práci se světlem, zároveň se odvolávám na románskou architekturu, která mi přijde ve vztahu ke světlu úplně stejně skvělá. Všimněte si, že z románského kostela nikdy nevidíte ven, leda někam na oblohu. Vedení světla směrem dovnitř navrhovali románští architekti s mimořádným citem.

Ale přesto mám pocit, že v historických kostelech je světlo hodně vertikální. Vaše nebo další moderní kostely pracují více s rozptýleným světlem, v případě Lesné třeba spíše nadlehčuje stavbu. Myslíte, že je to trend, nebo pouze odraz změny postoje k Bohu?

Zbožnost nebo předmět úcty se vyvíjí, putuje od světice k jinému světci nebo od Boha ke Kristu. Možná, že důležitější je spíš závislost na konstrukčním umění, tedy na tom, co dokážeme dnes, a nemohli jsme si dovolit v minulosti. Ale kopulovité prostory pracují se světlem dost podobně (třeba stavby západořímské i východořímské říše nebo barokní). Třeba Panteon má okulus o průměru 9 m, na Lesné je 19 m.

Dalším znakem, typickým pro současné sakrální stavby, je významný ústup od jakékoli zdobnosti. Přijde mi to velmi správné v protestantských kostelech, ale římskokatolický kostel, který je očesaný na dřeň, mi někdy nepřijde úplně pravdivý.   

Odpovím příkladem z praxe. Navrhuji nejen pro katolickou církev, ale i pro evangelickou církev a v této souvislosti jsem objevil zajímavou věc: progresivní katolík dnes nechce obraz v kostele a progresivní evangelík po přítomnosti umění touží, navzdory tradici, která velí jej tam nemít. Z mého pohledu se tendence přibližují. Ano, literární „ukecanost“ barokního interiéru dnes už tolik nerezonuje, proto se hledá jiný bod, na nějž se můžete soustředit v kontemplaci. Bez něj to nefunguje. Poprvé to popsali mniši z Corbusierova kláštera v La Tourette v souvislosti se zrnkem písku. Nebo Pawsonův kostel v Nových Dvorech má těžiště v malinké sošce panny Marie. Pakliže v kostele takové těžiště není, jeho nepřítomnost je přímo hmatatelná. Na druhou stranu, je těžké odhadnout, k čemu si vlastně místní farní společenství najde vztah a k čemu naopak ne. Například do Sazovic udělal Vladimír Kokolia nádherné bronzové kresby Panny Marie a sv. Václava, ale místní mají radši spíše plastovou sošku Marie Fatimské, protože ta jejich zbožnost více zasahuje.

Navrhujete kostel pro velkou část velmi konzervativně smýšlejících uživatelů. Navíc v českém národě je víra spojená spíše se staršími lidmi. A vy stavíte současný kostel pro publikum z minulého století.

Není možné na myšlení na moravském venkově implantovat uvažovaní z pražských intelektuálních církevních kruhů anebo obráceně a očekávat, že místní společenství je „nějak“ přijmou. Ale zároveň to neznamená, že se během práce na projektu nemůže postoj v jejich myslích nějak posunout a obráceně, ovlivňujeme se navzájem. Vždy ale musí být přítomen nějaký tahoun, ať už patriot, nebo ideálně farář, který si projekt vezme za svůj. Kdyby v Sazovicích nebylo Václava Miklíka, kdyby v Ostravě nebylo Víti Řehulky, kdyby na Lesné nebylo Pavla Hověze. V případě Lesné jsme měli štěstí, že náš projekt vybrali odborníci na biskupství. Nejhorším protivníkem je ale strach z neznáma, který se překonává daleko hůře než stigma tradičního myšlení. A to se třeba týká i betonu. Kostel, ale z betonu??? To jsme ještě neviděli.

Vraťme se ke geometrii, ale spíše v širším měřítku. Uvažoval jste při návrhu Lesné o návaznosti na bližší i vzdálené dominanty? Máme zde hledat osy, jako u Plečnika či jiných stavitelů?

Musím říci, že vztahy se mohou navazovat buď vědomě, nebo nevědomě. A mnohokrát se mi stalo, že se ukázaly spíše nevědomě. Na začátku může být určitý kalkul, kam stavbu nasměrovat, ale na konci je pak objev, že se vám souvislost ukáže náhodně. Konkrétně na Lesné jsem pracoval jednak s klasickými urbanistickými prvky a jednak se skutečností, že kostel bude zasvěcen Marii Restitutě, která se narodila asi jednu míli od místa a byla popravena ve Vídni, takže tyto dva směry mohly být více akcentované. Nakonec ale nejsou – dá se sice říci, že přes jedno okno vidím do Vídně a zhruba skrz apsidu svatostánku k místu jejího narození. Ale tyhle souvislosti jsem do návrhu vědomě nezapisoval. Spíše jsem se soustředil na zvýraznění nekonečnosti kruhu, na dominantu vertikální, duchovní.

Kostel je zvláštně orientovaný vzhledem ke světovým stranám…

Ano, je to první brněnský kostel s jižní orientací. Původně byly kostely orientovány spíše na východ, někdy na sever, protože jižní vstup je velmi příjemný. Na jih skoro nikdy. Zde nám to vyšlo spíše intuitivně, vědomě jsem přemýšlel spíše o vztahu k vesmíru než k těmto drobným měřítkům.

Věž kostela je oddělená, což je typické spíše pro severoitalské kostely. Proč? Má i nějakou profánní funkci? 

Věž stojí přímo na skalním ostrohu. Kdybyste chtěl na modelu sídliště „zapíchnout špendlík“ do těžiště, bude to právě tam. To bylo jediné místo, kde mohla věž stát, a kostel k ní nešel nějak logicky připojit, aby to dávalo smysl. Na druhé straně jsem chvíli uvažoval, že by kostel věž vůbec neměl. Ale dnes jsem za ni rád, místo si podobný akcent zaslouží.

Kdysi byly pod kostely vybudované krypty a kobky, ten váš má ale parkoviště.

Garáže mají ale zajímavou náplň. Jejich výstavba byla konstrukčně složitá, ale parkoviště zase vydělá kostelu na provoz, což mi přijde zcela zásadní. Myšlenka vzešla od farníků a velmi mě zaujala. Nějaká parkovací místa jsme museli vytvořit kvůli normám, ale zbývající si pronajímají lidé bydlící v okolí.

Vraťme se do kostela. Jaký pocit bych si měl odnést z jeho návštěvy? Co je ta primární emoce, již jste se snažil nastolit?

Chtěl jsem, aby vstupující zažil pocit bezpečí, pocit intimity, skoro jako v mateřském lůně. Aby mu dům dodal možnost a odvahu hledat odpovědi na zásadní otázky hlavně sám v sobě. Aby ho prostředí mohlo stimulovat k meditaci, kontemplaci, k modlitbě i hledání sebe sama nebo vztahu k Bohu.

Máte se sakrálními stavbami bohaté zkušenosti. Co si vůbec myslíte o kvalitě moderní sakrální architektury u nás?

Po revoluci se postavilo hodně kostelů a kaplí a já jsem se snažil počítat, kolik jich je z mého pohledu architektonicky zajímavých. Dospěl jsem k názoru, že by mi k počítání stačily ruce – víc než jedna, ale rozhodně méně než dvě. Myslím si, že zásadním obdobím byla 90. léta, kdy se u nás stavěly sakrální stavby stylem, jako když pejsek a kočička staví kostel. Potom se začíná objevovat něco divně tradičního, čemu říkám polystyrenový tradicionalismus nebo jindy zas tvarový bezproblematismus. Na druhou stranu je pravděpodobné, že kvalita sakrálních staveb odrážela a odráží celkově stav architektonické scény. Dnes se sakrálních staveb nestaví tolik, začínají se objevovat spíše spolky zabývající se duchovní krajinou a situace se i díky nim vylepšuje.

Text: Matěj Šišolák, Foto: Archiv

Napsat komentář

3 × 4 =


Koupit předplatné ?>