Duch místa i doby jako princip navrhování


Resort Svatá Kateřina se dočkal pavilonu ajurvédské medicíny. Více nám pověděl architekt, který měl realizaci na starosti, Jakub Tejkl z architektonického studia Architektura 1.

Můžete představit architektonické studio Architektura 1?

Název ateliéru –„architektura jedna“ – vyjadřuje jednotu a vzájemnou rovnováhu základních elementů architektury – místa, stavby a člověka. Člověk prožívá život ve spojení s místy. Podobu míst utváří architektura. Kvalita architektury rozhoduje o tom, jakým způsobem člověk místa prožívá. Aby člověk mohl prožívat místa, musí se s nimi identifikovat. Identifikovat se s místem znamená místu porozumět a, jednoduše řečeno, mít ho rád. Právě taková místa se snaží Architektura 1 vytvářet.

Jakým způsobem?

To je dost komplexní téma. Stavby přetvářejí prostor v místo a toto místo má následně určitou kvalitu. Je možné se opřít o poznatky hlubinné psychologie nebo současné neurovědy, ale nakonec i na základě vlastní zkušenosti lze vyabstrahovat nadčasové a univerzální kvality, které utvářejí emocionálně a fyziologicky výživná místa. Jinými slovy, poznávám místa a následně se ptám, proč se mi právě tato místa líbí nebo nelíbí, proč působí harmonicky, útěšně nebo dramaticky. Snažím se přitom dívat čistýma očima – oprostit se od profesních stereotypů, například reflexivního odporu vůči historizující architektuře. Svá poznání následně přetavuji do konkrétních stavebních řešení. Jsem přesvědčen, že člověk se identifikuje s místem, pokud v něm dokáže nalézt něco důvěrně známého. A právě toto důvěrně známé, nazvěme to s Karstenem Harriesem „přirozeným jazykem prostoru“, se snažím ve svých stavbách znovu převyprávět výrazovými prostředky současné architektury.

Z vašich slov je cítit určitá skepse. Pramení z vaší architektonické praxe a z bezprostřední zkušenosti nebo spíše z obecného pocitu, že současná globální architektonická scéna je vnitřně vyprázdněná?

Nejspíš tak trochu ze všech uvedených důvodů. Pokud jde o vnitřní, tedy obsahovou vyprázdněnost architektonické scény, jde o dlouhodobou tendenci, kterou mimochodem výstižně popisuje i zmíněný Karsten Harries. Mě osobně bezobsažnost a prázdnota děsí, potřebuji, aby svět kolem mě dával smysl. Touto optikou se dívám na architekturu. Architektura má, nebo lépe řečeno po tisíce let měla kromě praktické funkce i funkci etickou, tedy schopnost vytvářet určitý společný étos – zpřítomňovat významy, hodnoty a cíle, které člověku napomáhají orientovat se v tomto světě a porozumět mu. Právě tato schopnost je jedním z klíčových faktorů, který umožňuje identifikaci s určitým místem, to jest pochopení onoho místa prostřednictvím nějakého obecně srozumitelného a sdíleného významu.

Lze v současnosti nějaké společné významy, hodnoty nebo cíle, které by architektura mohla zpřítomňovat, ještě vůbec nalézt?

Na to se také ptám. Vycházím z předpokladu, že pokud existuje potřeba, má smysl hledat cesty, jak architektuře etickou funkci nějakým novým, aktuálním způsobem navrátit. Já osobně tuto potřebu mám a možná trochu sobecky předpokládám, že nejsem sám, kdo tento rozměr v současné architektuře postrádá. Nemám ambici významy vytvářet, jsem přesvědčen, že je nelze nově konstruovat ani vymýšlet, ale že je možné je pouze odhalovat. To znamená, že tyto významy již existují, a je třeba najít způsob, jak je autenticky interpretovat.

Jak se tento přístup projevuje ve vaší tvorbě?

Hledám a zkoumám nepředpojatě místa a stavby, a ptám se, proč a jakým způsobem mě oslovují. Prostorové, konstrukční nebo obsahové kvality, které považuji za nosné, vtěluji do konkrétních řešení. Snažím se hledat a objevovat to, co neztrácí sílu v plynutí času, to, co leží v neměnném základu lidského přebývání. Tento přístup má samozřejmě svůj rodokmen a určitě jej nelze považovat za objektivní. Zcela subjektivně se u každého řešení ptám, jestli to, co navrhuji, je tím, v čem bych já sám chtěl skutečně přebývat. Protože jsem přesvědčen, že plnohodnotné lidské bydlení má nevyhnutelně také duchovní rozměr, snažím se, aby mé stavby nesly určitou, řekněme sakrální dimenzi. Je pochopitelné, že se v tomto ohledu poněkud rozcházím s tím, čemu se říká současné trendy v architektuře.

Takže mladý architekt, který nemá rád soudobou architekturu?

Tak bych to neřekl. Mám rád celou řadu současných staveb. Problém je, že skutečně kvalitní stavby tvoří možná tak jedno procento celkové stavební produkce. Z hlediska vašeho nebo mého života je mnohem důležitější ta druhá, řekněme anonymní stavební produkce, která utváří naše každodenní prostředí. Nemohu si pomoct, ale v tomto ohledu má nejen ta současná, ale modernistická architektura jako taková, obrovské rezervy, zejména ve srovnání s tolik odsuzovaným devatenáctým stoletím. Už jen charakter a kvalita veřejného prostoru je nesrovnatelná. Na stavby devatenáctého století sice můžeme pohlížet jako na banální historizující formalismus, nicméně pokud jde o mě, mám-li si vybrat mezi tímto banálním formalismem a banálním developerským stavěním současnosti, tak si z celé řady důvodů vyberu to devatenácté století. Rozsáhlou a závažnou kritiku modernismu jako takového pokládám v mnoha směrech za oprávněnou, a jako architekt cítím určitou povinnost se s ní nějakým způsobem vyrovnat. To je ale téma na jinou diskusi.

Dříve, než začneme mluvit o pavilonu, můžete nám v této souvislosti připomenout nějaké příklady pozitivní inspirace?

Ze současné architektury mám blízký vztah k Peteru Zumthorovi. Jeho Lázně Vals považuji osobně za jednu z nejinspirativnějších staveb přelomu 20. a 21. století. Mám rád realizace Davida Chipperfielda. Obecně mám blízko k japonské architektuře, tradiční i té současné, zejména kvůli důrazu, který klade na materiál a přirozené složky stavění.

Čekal jsem spíše, že budete citovat třeba Palladia.

K historické architektuře mám samozřejmě blízko. Stále objevuji nové stavby, které mi dělají radost. Naposledy třeba Nicholas Hawksmoor, Anglie, přelom 17. a 18. století nebo Harvey Lonsdale Elmes, autor St George‘s Hall v Liverpoolu. Mám rád architekty devatenáctého století, hnutí Arts and crafts pokud zůstaneme v Anglii, raného Edwina Lutyense, Bailieho Scotta a řadu dalších. Obdivuji pochopitelně i práci celé řady architektů 20. století. Zajímají mě stavby i myšlenky, které k nim vedly. Jak jsem říkal, snažím se být nepředpojatý a čerpat ze všeho, co mě oslovuje.

Můžete říci, jak jste tyto své názory a vidění světa promítl do realizace stavby Ájurvédského pavilonu?

Pavilon byl od počátku promýšlen jako stavba s určitým duchovním obsahem, což bylo samozřejmě dáno i stavebním programem. Snažil jsem se tento obsah artikulovat tak, aby nenásilně prostoupil celou stavbou, a to v každé její součásti. Ideovou koncepci, usazení stavby, prostorové uspořádání, nosnou konstrukci i použité materiály mělo spojovat určité vnitřní pouto, které by vědomě i nevědomě návštěvníkovi ozřejmovalo duchovní podstatu této stavby. Nechtěl jsem sklouznout k povrchní prezentaci indických motivů. Hledal jsem charakteristické principy, jádro tradičního indického stavitelství nebo, chcete-li, pomyslný mýtický dům, který je v základech každé civilizace. Z této duchovní látky jsem volil ty prvky, kterým jsem jako Evropan dokázal vnitřně porozumět, protože stejné nebo velmi podobné prvky a principy znám z vlastního kulturního prostředí.

První, ale čeho si návštěvník všimne, jsou kameny.

Ano, kameny nesou stavbu. Když zajedete hlouběji do okolních lesů, najdete celé shluky stejných kamenů. Lokální danost, tedy určitá charakteristická kvalita místa, je použita způsobem, který má stavbu harmonicky propojit s okolím. Důraz na užití místních materiálů byl propagován a téměř fanaticky uplatňován architekty Arts and crafts. Edwin Lutyens navrhl Marshcourt na místě, jehož podloží tvoří křída, tedy ten materiál, kterým se většinou píše ve škole na tabuli. Lutyens byl důsledný a celé rozhlehlé venkovské sídlo postavil z křídy. Dům byl postaven v letech 1901 až 1905 a stojí dodnes. Pokud procházíte kolem, musíte si dát pozor, abyste si neumazal oblečení. Architekti Arts and crafts věděli, že přirozený jazyk prostoru není abstraktní pojem, ale je vždy zprostředkován něčím konkrétním – v tomto případě krajinou, která má určité charakteristické rysy, například materiál, který tvoří geologické podloží. Užití místního materiálu je tedy prostředek, jak stavbu přimět, aby k vám, obrazně řečeno, promlouvala stejným jazykem jako okolní krajina.

To je tedy místní či materiálová souvislost. Jakou další objevíme v pavilonu?

Ájurvédský pavilon měl být stavbou, která bude sama o sobě zdrojem klidu a koncentrace. Bylo tedy třeba si položit otázku, jak této kvality dosáhnout. Řešení pavilonu na tuto otázku odpovídá paradoxně – zdrojem klidu je napětí. Přesněji řečeno, je to napětí mezi protikladnými prvky, které jsou ve vzájemné rovnováze. Kompozičním základem stavby je geometrický řád, tvořený z části dřevěnou konstrukcí, z části žulovými monolity. Přísně geometrická a exaktní dřevěná konstrukce je konstrukčně a staticky provázaná s polem organických, tvarově neurčitých přírodních kamenů. Drama a neurčitost základů stavby se na úrovni podlahy pavilonu mění v přísný řád a pravidelnost. Mezi nesourodými prvky vzniká rovnovážné napětí, které je zdrojem klidu.

Je zřejmé, že důležitou roli ve stavbě pavilonu hraje geometrie a řád. Můžete to nějak přiblížit?

Jsem přesvědčen, že člověk potřebuje řád a hierarchii – v životě, v mezilidských vztazích a rovněž ve svém životním prostoru, chcete-li, teritoriu. Erozi řádu – určitý rozklad mravních, etických a hodnotových norem, tedy ten jev, který si s různou mírou závažnosti uvědomuje asi většina našich současníků, já osobně snáším dost těžce. To se patrně odráží i v mém přístupu k architektuře, přesněji řečeno v tom, co od architektury jako její tvůrce, ale zároveň i uživatel očekávám. Vědomě i podvědomě požaduji, aby stavby, které užívám, mi poskytovaly pocity klidu, bezpečí a určité hodnotové jistoty, aby vytvářely pochopitelná a smysluplná místa, kam je možno se uchýlit před komplexitou a neurčitostí vnějšího světa, která sama o sobě není nutně negativní, jestliže existují místa, která vám nabídnou azyl, pokud jej zrovna potřebujete. Ájurvédský pavilon jsem se snažil navrhnout jako stavbu, která takový azyl nabízí. Geometrii pavilonu, onen vnitřní řád stavby, lze tedy chápat jako protiklad vůči chaosu, rychlosti a komplexitě vnějšího světa. Každý segment vnitřního prostoru je svým vlastním středem – svým vlastním zdrojem nehybnosti.

Kdyby ta stavba nebyla Ájurvédským pavilonem, ale jen „běžným“ lázeňským domem na tomtéž místě, myslíte, že by byla hodně jiná?

V určitých detailech asi ano. V interiéru by asi nebyl důvod instalovat dřevěné vyřezávané panely, v pavilonu najdete 240 m2 řezeb, které byly zhotoveny podle naší výkresové dokumentace speciálně pro tuto stavbu řemeslníky v Malajsii. Možná, že bych také uvažoval o trochu jiném tvaru střechy, nicméně zvolený tvar je optimálním kompromisem mezi relativní půdorysnou rozlehlostí pavilonu a snahou minimalizovat podstřešní prostory, navíc Resort Svatá Kateřina se nachází 700 metrů nad mořem a na střeše bylo v zimě víc než metr sněhu. Nenapadá mě nic dalšího, co bych dnes, s určitým odstupem, udělal jinak.

Napsat komentář