Nábytek z domu poezie


Čnící nad vodami Tyrhénského moře, Casa Malaparte je obestřena tajemstvím a nedostupností. Nyní se otevírá prostřednictvím svého nábytku, který se po mnoha dekádách skrytého života v této ikoně italské moderní architektury, začal vyrábět v exkluzivní edici. 

Casa Malaparte patří mezi několik málo domů, které získaly neopakovatelný kultovní status hned z mnoha důvodů. Dům byl postaven v letech 1938 – 1942 Curziem Malapartem (původním jménem Kurt Erich Suckert), italským spisovatelem a sympatizantem tehdejšího fašistického režimu. I přesto, že od roku 1922 byl Malaparte členem italské fašistické strany, byl Mussoliniho úředníky vypovězen na ostrov Capri za své kritické a satirické texty v knihách Don Chameleon z roku 1928 a za Techniku státního převratu z roku 1931, která parodovala diktátora. Malaparte se tak uchýlil do ústraní a oslovil k návrhu svého domu na Capri architekta Adalberta Liberu, jednoho z největších talentů italského meziválečného racionalismu. Jeho projekty bytových domů, škol, kostelů nebo velkého kongresového paláce v rámci výstavy EUR v Římě zosobňují druhý dech meziválečné architektury.

Zatímco v Německu, kde již ve třicátých letech vládne Adolf Hitler, jsou moderní umění a architektura potlačovány, v Itálii se těší avantgarda přízni svého vůdce Benita Mussoliniho, který objevuje sílu moderní architektury a využívá jí ke své propagandě. Tvůrci jako Giuseppe Terragni, Luigi Moretti, Angiolo Mazzoni a Adalberto Libera pracují ve službách fašismu, a přesto mohou navrhovat stavby nejvyšších výtvarných kvalit. Paradoxně v tomto období vznikly v Itálii některé z nejlepších příkladů meziválečné evropské avantgardy.

Mnoho let se běžně uvádělo, že Casa Malaparte na ostrově Capri je tedy jedním z mistrovských děl Adalberta Libery. Od toho se ale v poslední době upouští ve prospěch samého iniciátora stavby Curzia Malaparteho, který se nyní čím dál tím častěji uvádí jako autor vily. Původní výkres Libery totiž Malaparte výrazně přepracoval a vytvořil velmi osobité architektonické dílo. Jeho kontext na skále Capa Massullo je jednou z hlavních předností tohoto projektu. Elegantně zakomponovaný obdélný objekt vsazený mezi skály na vrchol útesu jakoby byl součástí krajiny odnepaměti. Striktní racionalistické formy získávají nový rozměr vernakulární architektury čerpající z tradičního stavitelství Středomoří. Čistě omítnuté linie bílých stavení, natolik typických pro Středozemní moře, dostávají v podobě Casa Malaparte ušlechtilost uměleckého výrazu. Dominantní schodiště vedoucí na střechu domu vytváří téměř scénický výjev a posouvá význam domu do filozofické polohy o otázkách bytí a nebytí, stejně jako na jevišti klasické řecké tragédie.

Toto vše potvrzuje, že architektem domu je literát, nikoliv architekt. Malaparte označoval dům jako „Casa come me“, dům jako já. Stavba není ve své podstatě racionalistická v tom pravém slova smyslu. Je to spíše romantická poezie tvarů, která rozehrává charakter domu. Je to nadčasový objekt, výsledek práce myslitele, virtuóza a snílka než profesionálního modernistického architekta. Styl Casa Malaparte má tak spíše blíže k tehdejším úvahám Bernarda Rudofskyho nebo Gia Pontiho, kteří se v průběhu třicátých let zabývali interpretací tradiční středomořské architektury, nežli k striktně ortogonální kompozici Giuseppa Terragniho a jeho natolik glorifikovaného projektu Casa del Fascio ve městě Como.

Romantický a zasněný styl domu se odráží také v jeho vnitřním vybavení. Tradiční keramické vzorované dlaždice, velké dřevěné fošny a masivní kameny vytváří ideální prostor, kam se můžeme schovat před ostrým italským sluncem a trávit nekonečné dny duševní kontemplací v chladu mohutných zdí. I volně stojící nábytek byl navržen samotným majitelem Malapartem. Jedná se o zcela odlišně pojaté nábytkové solitéry, ve kterých zaznívají vlivy antické architektury, organických tendencí, lokálního řemesla a vernakulárních prvků. Jednotlivé kusy jsou miniaturními architekturami s důstojností antických sloupových průčelí, která byla také důležitým zdrojem inspirace pro italské racionalisty té doby.

Poprvé od stavby domu se dostává větší pozornosti nábytku. Nejmladší potomek Curzia Malaparteho Tommaso Rositani Suckert se rozhodl tři z vybraných kusů nábytku reprodukovat a představit je v exkluzivní limitované edici. „Když jsem v domě pobýval, začal jsem se zabývat představou, že jsem chtěl udělat něco, co by pokračovalo v odkazu Curzia Malaparteho. Jezdil jsem do domu každé léto a trávil jsem tam čas i v zimě. Obzvláště zimy, když příroda kolem Capri je divoká a bouřlivá, byly důležité pro mé rostoucí uznání a oddanost domu a tomuto dědictví. Rozhodl jsem se, že nebudu jen lpět na mém příjmení nebo rodinné historii, chtěl jsem být aktivní součástí a s respektem přispět novou kapitolou,“ hovoří o myšlence reprodukování nábytku Tommaso Rositani Suckert.

První představení výsledné kolekce, která má reprodukovat hlavní obytný prostor domu, byla naplánovaná na letošní květen. Kvůli epidemiologické krizi se však přesouvá až na podzim, kdy budeme moci vidět projekt v celé své kráse v londýnské pobočce galerie Gagosian. „Rozhodl jsem se začít se třemi kousky z obývacího pokoje, protože jsou nejznámější. Vystupovali v několika publikacích a také v ikonických scénách filmu Pohrdání Jeana-Luca Godarda, který byl natočen v domě v roce 1963 s Brigitte Bardotovou, Jackem Palancem, Michelem Piccolim a Fritzem Langem. Kusy se také objevují na fotografiích Karla Lagerfelda, Françoise Halarda a Maria Sorrentiniho, kteří mluvili o domě jako o velmi inspirativním místě. Nakonec jsem měl to potěšení vidět, jak nábytek koexistuje vedle uměleckých děl Marka Grotjahna, Brice Mardena, Ed Ruschy, Rudolfa Stingela a Cy Twomblyho. To, že tyto tři kusy nábytku byly schopny existovat v dialogu se všemi těmito jedinečnými umělci, mě přesvědčilo o jejich nadčasové poezii,“ pokračuje Tommaso Rositani Suckert.

Všechny tři kusy nábytku jsou vyrobeny v Itálii za použití původních materiálů. Ořechové a borovicové dřevo, kararský mramor a travertin. Celá kolekce je založena na stejném tématu výrazných horizontálních linií, elegantních, přesto masivních forem přírodních materiálů. Lavice a konzolový stolek jsou tvořeny dlouhými dřevěnými deskami spočívajícími na dvojici kruhových nebo polokruhových kamenných podstavců ve tvaru klasického kanelurovaného řeckého sloupu. Stůl, nejvýraznější kus celé kolekce, podpírá svou organicky zvlněnou desku dvěma masivními podstavci z ořechového dřeva. Jejich kuželkové formy Malaparte opatřil organickým vrásněním, které interpretuje klasický antický řád do podoby senzuálního kusu nábytku, ve kterém se potkává klasika i avantgarda.

Nábytek, který se rozhodl Suckert vyrobit v omezené sérii, tak získává svůj nový život. Nikdy totiž nebyly návrhy určeny pro sériovou výrobu a v domě se staly spíše elementy sofistikované poezie materiálů, barev a forem, nežli praktickými kusy nábytku. V tomto ohledu jsou téměř nezařaditelné, demonstrující rozmanité vlivy i dobové tendence romantických a organických principů, které se na přelomu třicátých a čtyřicátých let objevují i v tvorbě nejslavnějších architektů té doby. Nábytek z Casa Malaparte jakoby zhmotnil metafyzické vize prázdných náměstí a ostrých stínů nekonečných arkád malíře Giorgia de Chirica v podobě kontemplativního obytného prostoru spisovatele, umělce, filozofa a architekta v jedné osobě. Nakonec o tom sám napsal: „Ten den, co jsem se rozhodl postavit tento dům, jsem nevěřil, že nakonec o mně vypoví více než celé mé literární dílo.“

Napsat komentář

20 + twenty =


Koupit předplatné