Rozhovor s Petrem Hlaváčkem: Město nelze vyřešit


Přesně před rokem v rozhovoru ředitel IPR Ondřej Boháč popisoval, kterak je na magistrátu těžko přijmout rozhodnutí, protože v zastupitelstvu sedí starostové městských částí s posláním „hájit“ zájmy své obce před zájmy Prahy jako celku. Vy jste vedl IPR, dnes sedíte v radě města. Jaké jsou vaše zkušenosti? Dá se vůbec najít společná řeč, jak projekty prosadit?

Před časem jsem obhájil docenturu na toto téma. Výchozí teze byla, že „matrix“ každého města je tak složitý, že se v něm nedá obstát. A tak z legrace říkám, že nemohu prohrát. Protože buď ve funkci obstojím, což bude pro město dobré, ale měl bych vrátit docenturu. Anebo neuspěji, a měl bych dostat automaticky profesuru. (smích)

Jak ale zavést funkční rozhodování o městě?

Podívejme se na německy mluvící oblasti, které jsou nám chtě nechtě kulturně nejblíže. Zde najdeme převážně přímou volbu starosty, mají poměrně silně obsazený magistrát a šestileté nebo sedmileté volební období, což reaguje na složitost doby. Zajímavé je, že v jižních částech, třeba v Bavorsku, to bylo takto tradičně nastavené, zatímco v severních okupovaných oblastech byl aplikován prodemokratický proporční systém. Přesto i v těchto oblastech došlo zhruba před deseti lety k úpravě, protože bylo zřejmé, že se města pod přímou správou organizují lépe. V Praze existuje velmi silný Magistrát, který je ještě komplikovaný funkcí přenesené státní působnosti, což je také velmi silné specifikum, a k tomu má navíc velmi silnou samosprávu. Aby toho nebylo málo, tak přidejte ještě i proporční systém. Čili myslím si, že kdybychom my Češi nebyli tak silní v určité moderační roli, třeba v jiném kulturním prostředí, tak si myslím, že by snahy o řízení města skončily naprostým kolapsem.

Takže se máme smířit s neúspěchem?

Svojí roli hraje v Praze i diversita městských částí, které mají poměrně velké pravomoci. V Německu je obvyklý menší počet městských částí, které navíc rozhodují zejména hlavně v oblasti sociální politiky, kultury a v rámci rozvoje města jsou jejich pravomoci relativně malé. Bylo by ale chybou se domnívat, že by šlo vše napravit pouze redukcí počtu městských částí. K tomu je třeba říci, že specifikum Prahy je do velké míry určeno i historickým vývojem: Praha se doslova „lepila“, tudíž každá městská část má nějaké specifikum. Takže vymezení není čistě byrokratické, dokonce mezi Prahou 1, 2 a 3 je vztah velmi fragilní. 

Co s tím?

Existují analogie, z nichž je zřejmé, že zde nelze očekávat řešení „zespoda“. Třeba regionální vláda v Miláně asi před osmi lety dospěla k názoru, že podobný systém je nefunkční, tudíž samosprávu „přestavěli“. Čili naše komplikovaná rozhodnutí jsou předjata kombinací proporcionální vlády, diversifikovaného města a systému volby starosty. Jenže pokud bychom každou složku řešili samostatně, můžeme způsobit katastrofu. Třeba kdyby byli voleni přímo primátor i zastupitelé těch jednotlivých městských částí… Proto všechny tyto tendence poctivě sleduji. Přesný návod zatím nemám, ale musím říci, že naše kancelář věnuje obrovskou energii na komunikaci s městskými částmi, snaze o porozumění té problematice a nalezení určité shody s paradigmatem, že my jako magistrát zastáváme celostní zájmy. Snažíme se komunikovat a vysvětlit si je tak, abychom našli spojence. Protože je evidentní, že největší problém města je v jeho rozvoji.

Větší než doprava?

Doprava je hned na druhém místě. Navíc zde se daří ta společná témata lépe sdílet, i když příklad okruhu a různých tramvají dokládá, že je to také složité. Přesto v této oblasti ve společnosti převládá mnohem větší porozumění, „že se to nějak udělat musí“.

Proč se nám v oblasti rozvoje města tak nedaří?

Vycházíme z nějakého paradigmatu o státu, definovaného Masarykem, jenž měl nějakou představu o své zemi a v podstatě ji i naplnil – i když přinesla i různé problémy. Z něj vychází i města, která jsou v nejlepší formě. Myslím, že i městští politici napříč celou republikou mají nejvyšší respekt. Přesto si myslím, že máme nevyjasněné současné paradigma naší země, což se propisuje „shora dolů“. My ale vykazujeme velkou vůli situaci moderovat. Jenže důsledkem je, že trvá spoustu času, než se něco udělá, zrealizuje, stojí nás to nesmírnou energii a ve výsledku máme v našem snažení sice minimální dno, ale taky téměř nulovou excelenci. Což je přímý důsledek neustálých dohod.

Konkrétně?

Zjednodušeně řečeno: hodně nových domů ve městech nám nevadí, ale těch, které jsou skutečně skvostné a turistům stojí za to, je poskrovnu. Nechci se opakovat a jmenovat nějaké konkrétní zahraniční město, ale určitě nejeden váš čtenář vyráží na cesty s průvodcem a hledá ve městech krásnou současnou architekturu. Praha taková není.

Nejsou ale za tento stav zodpovědní spíše architekti?

Myslím, že v nejmladší generaci architektů najdeme hodně, kteří pracují určitým střídmým, kontextuálním způsobem, ale tento přístup se hrozně těžko prodává. Myslím, že za jiných podmínek se časem může ukázat, že zmíněný český přístup je cenný, protože silně vnímá kontext. Praotec modernismu Robert Venturi používal slovo „ordinary“, v tom pozitivním smyslu slova obyčejný. I díky pedagogům, jako je Ladislav Lábus, je zde poměrně silná škola tohoto přístupu. Jeho slabinou je, že není moc marketingově zajímavý. Architekti, kteří takto pracují, proto docela trpí, tvoří za cenu velké oběti. Pak se objeví stavba, která je více „šišatá“ a všichni jsou z ní „na větvi“.

Myslím, že hledání kompromisu v architektuře není vždy to nejlepší řešení… Výsledkem jsou stavby, co pouze nejméně vadí.

Myslím, že v této souvislosti je potřeba uvést na pravou míru roli politiků. Měli by si uvědomit, že jejich smyslem není pouze rozhodovat, ale že jsou součástí procesu. Nedávno jsme spolu s Adamem Scheinherem (radní pro dopravu – pozn. red.) prezentovali nové řešení Václavského náměstí. Je nutné si uvědomit, že role politika v takovém projektu je opravdu zanedbatelná, protože bez množství kolegů, jenž se aktivně podíleli na přípravě projektu, kteří potřebují jen tvůrčí svobodu a klid na práci, by nic podobného nevzniklo. Přitom třeba ve srovnání s projektem rozvoje tramvajových tratí je případ „Václavák“ svojí velikostí zanedbatelný. Ale chápu, že se v tomto případě jedná spíše o symbolické bojiště.

Hlavním problémem města se tedy stává nedostupné dostupné bydlení…

Pokud chceme, aby Praha nabízela slušné podmínky nejmladší generaci, měla by být zdravým městem, kulturním městem. Nicméně bydlení představuje opravdu velký problém. Proto se významně soustředíme na využití „brownfieldů“, což samozřejmě přináší také své problémy. Ale tyto nám, zjednodušeně řečeno, vydrží třeba dvacet let nebo méně a pak budeme muset vymyslet, co dál.

Co dál?

Na fakultě jsme se spolu s kolegy zabývali třeba sídlišti – je jasné, že se s nimi musí opatrně. Za prvé, některé mají skutečně vysokou kvalitu, ale ne všechny. V těch hodně obdivovaných demokratických systémech, třeba skandinávských, už ke konverzi došlo. Ve Stockholmu taky v důsledku imigrační vlny. Nicméně, kdybyste ty zásahy do jejich struktury ukázali třeba na Jižním Městě, tak vás s nadsázkou „vynesou nohama napřed“. Ale zde je určitě budoucnost. Nepatřím mezi „alarmisty“, ale uvědomuji si souvislosti, a když nebudeme město nějakým způsobem recyklovat, tak zahyneme.

Nedávno médii proběhla zpráva, že Berlín začal fixovat nájmy u určitých typů bytů. Přitom donedávna se v Praze tradovalo, že největším viníkem zpomaleného rozvoje trhu s nájemním bydlením jsou právě regulované nájmy. „Nájemník s dekretem“ byl nepřítelem číslo jedna. Myslíte si, že berlínská cesta může být naopak řešením?

Při přebírání podobných řešení ze zahraničí si musíme uvědomit kontext. V roce 2000 bylo v Berlíně k dispozici asi sto tisíc prázdných bytů, které nikdo nechtěl. Vedení města udělalo možná nerozumné rozhodnutí a byty prodalo fondům. Dnes část veřejnosti říká, a uznávám, že jejich tvrzení může mít racionální základ, že tyto firmy mají neoprávněný zisk. Oni přitom do těch bytů jakýmsi způsobem zainvestovali s určitou vizí, která se naplnila. Byl to pro ně risk. Dnes Berlín pociťuje nedostatek bytů, protože roste několikanásobně rychleji. Zároveň s rostoucí populací je tam silně rozvinutý „NIMBY“ efekt, který blokuje mnoho rozhodnutí o výstavbě bytů.

Společenská situace ale jakoby přeje podobným řešením.

Pořád říkám, že je důležitý kontext. V 80. létech minulého století se začal debatovat mírný nedostatek bytů v Berlíně. Tato éra je spojena se slavnou IBA – International Bau Austellung, kde pracovali nejlepší architekti té doby, kteří po dlouhé době tematizovali otázku města. Jejich stavby dnes představují průlomové, kultovní věci. Již v té době bylo částečně definováno téma podpory dostupného bydlení, ale tehdy byl tento nedostatek pouze malý. Čili myslím si, že se musela stát nějaká manažerská chyba na úrovni města, protože je logické, že když město roste, tak se musí stavět.

I pomocí restrikcí?

Osobně si myslím, že restrikce asi mohou představovat určitý nástroj, ale že se musí hledat, pokud možno kultivovaně na nějaké fiskální rovině, a výsledek se uvidí. Protože kdyby se důvěra investorů v trh měla hodně podlomit, tak by se to obrátilo proti městu, se spoustou konsekvencí.

Můžete zmínit i další příklady, jak udělat bydlení dostupnějším?

Dalším typickým vzorem je případ Norimberku, kde si radnice odsouhlasila, že developer musí vyčlenit třicet procent bytů z každého nového projektu jako dostupné bydlení. Systém funguje tak, že investor na dvacet nebo třicet let, podle dohody, přenechá byty do správy sociálního odboru města, jenž do nich následně umísťuje lidi za redukovaný nájem. Jenže zbytek až do výše tržního nájmu doplácí bavorská vláda! Důležité je si uvědomit, že se jedná o koncept svázaný s místem, kde vznikl. Je to bavorský přístup, vznikl na základě konsensu, nějak se vyvíjel a ve výsledku podvazuje trh v dohodnuté míře a umožňuje zpřístupňovat bydlení v rámci města kupříkladu preferovaným profesím. Podobnému rozhodnutí ale musí předcházet diskuse a poznání prověřit, ověřit si souvislosti a nepodléhat vlastně nějaké představě, že ta rozhodnutí jsou snadná a že vznikají na základě ad hoc politického rozhodnutí rady města.

Zmiňoval jste „NIMBY“ efekt, který je v Praze také velmi silný. Mám ale pocit, že v Praze se nevztahuje jen na to bezprostřední okolí dotčeného člověka, máme sklony vzít si za svou celou Prahu.

Kolegové z Mnichova mi zrovna říkali, jakou máme obrovskou výhodu, že pořád ještě máme k dispozici „brownfieldy“. Oni je už mají zastavěné a teď hledají další místa, která by se dala zastavět – často třeba bývalé farmy v bezprostředním okolí města, což je velmi komplikované. Přitom v Mnichově již udělali práci, která nás ještě čeká, což je koordinace postupu s regionem, v našem případě se Středočeským krajem. Všude jinde ve světě si uvědomili, že místa nejsou jen noclehárny, ale mají plnohodnotnou infrastrukturu. Díky tomu se pak přesouvá pouze jeden člověk z rodiny. Moje debata s paní hejtmankou pak směřuje k podpoře těchto center a k uvědomění si skutečnosti, že železniční struktura je poddimenzovaná a spíše se zrekonstruují stávající tratě, než že by se stavěly nové. Tratě jsou navíc odrazem sídelní struktury, která se vyvíjí roky. Kolegové v Mnichově se spolupráci s regiony věnují dlouhodobě, řekněme od toho poválečného období, a fungují většinou na principu měkkých dohod, nikoli legislativních úkonů.

Což se v Praze moc nedaří.

V Německu již provedli konverzi „brownfieldů“, včetně území typicky patřících k americkým základnám, a dnes hledají určitou intenzifikaci ve prospěch města a krátkých vzdáleností. Pořád hledají vhodná místa, na která my masivně sahat nemusíme. Nebo je máme dlouhodobě dohodnutá – typicky Letňany. Tam je prostě pole, ale je na základě společenské dohody zřejmé, že tam má něco vzniknout, jen nejspíš není úplně jasné, co.

Přesto se zdá, že se na některých územích blýská na lepší časy.

Kvůli tomu, že město v minulosti neplánovalo, nebylo aktivní a radní nebyli schopni připravit dokumentaci a uvolňovat zastavitelné prostory, tak se hodně stavělo ve stabilizovaných územích a projekty nebyly moc kvalitní. Myslím, že Smíchov či Rohan, které se aktuálně prezentují, představují cestu, jak společnost přesvědčit o správnosti přístupu. Že v těch čtvrtích budou obchody, bulvár, park, škola. V tomto světle se najednou zisk investora jeví trochu jinak.

Otevřeli jsme „brownfieldy“ jako místa s největším potenciálem. IPR nedávno prezentoval plán rozvoje Bubnů, největšího z nich. Třeba Smíchov se realizuje pod taktovkou soukromého investora. Měly by se Bubny vydat stejnou cestou jako Smíchov?

Bubny jsou v tomto složitější, protože na Smíchově je jeden subjekt, který má smlouvu s dráhami. Zde je těch subjektů více. Výhodou je naopak, že je to mnohem rozšířenější prostředí, jenž se dá rozvíjet poměrně dlouho, díky čemuž dokáže zahojit známou českou obavu z rychlých změn. Celý proces proměny Bubnů může trvat dvacet let, což může přispět k diverzifikaci a různorodosti, které tolik obdivujeme na živých čtvrtích, které vznikaly postupně. Dokonce i Josefov, který se jeví jako z jedné doby, vznikal zhruba dvacet let.

Jiná místa s podobným potenciálem?

Třeba Bohdalec-Slatiny, jež dnes řeší Praha 10, kde již dneska vznikají zastávky vlaků, které zajistí skvělou dostupnost území z centra.

Vraťme se k Bubnům.

V Bubnech aktuálně zpracováváme připomínky ke zveřejněné studii. Následně budeme usilovat o změnu územního plánu. Budeme trvat na tom, aby byla studie uznána jako územně správní dokument, a budeme se snažit vše maximálně koordinovat. Navíc si myslím, že by součástí území měla být nová budova filharmonie.

Proč právě filharmonie?

Náš rozhovor probíhá na dohled od výročí 28. října. Já jsem velký obdivovatel mužů a žen 28. října 1918. Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že představuje vyvrcholení snahy o český stát. Celé generace obrozenců si myslely, že se jeho vznikem vše vyřeší, ale ono se ukazuje, že ne. Proto kdyby se podařilo společnými silami, protože tento záměr chceme probírat i s opozicí, takový podobný symbol postavit, mohl by to být takový náš malý vklad k české státnosti.

V jakém časovém horizontu si myslíte, že to může být reálné?

Soutěž rozhodně nevypíšeme dříve než za rok. Její zadání musí být extrémně dobře připravené. Že se v případě Bubnů jedná o hodně složité umístění, je zřejmé. Pokud si ale uvědomíme, že jedinou rozumnou alternativou bylo umístění u Revoluční třídy, což je místo, které nevyhovuje z důvodu dopravní obslužnosti. Z tohoto pohledu se ukazuje třeba návaznost Rudolfina na metro Staroměstská jako hraniční – i kvůli obvyklé věkové skladbě návštěvníků koncertů. Já se na to těším.

Takže možnost umístění na Florenc padla?

Na Těšnově se pořád počítá spíše s umístěním Slovanské epopeje. Taky se debatovalo o archeologickém muzeu ve vztahu k Muzeu hl. m. Prahy. Mně se třeba představa kombinace archeologického muzea – Praha je jedno velké naleziště – a Slovanské epopeje, v kultivované formě s výkladem a v kontextu, líbí. Opět by se otevřelo téma umístění muzeí v ose, navíc by došlo k programovému propojení prehistorie s Národním obrozením. Myslím si, že se diskuse na toto téma opět otevře. Protože dlužníky jako město určitě jsme a myslím, že domluva s Krumlovem jako dočasné řešení byla správná. Ale dluh si neseme s sebou.

Aktuální číslo ARCHITECT+ by mělo připomenout 30 let svobody. Jak je vnímáte z pohledu architekta, bývalého šéfa IPR, politika?

Když jsem na zastupitelstvu říkal, že 90. léta byla úžasně svobodná a plná energie, překvapila mě reakce mladších ročníků. Myslím, že je to vážná věc k zamyšlení, protože svobodu provázela korupce a nevhodné chování, to je zřejmé, ale zcela vylučuji, že by k tomu docházelo v tak v masivní míře, jak se traduje. Je jasné, že Sametová revoluce přišla hodně pozdě a že jsme spoustu věcí nevěděli a neuměli. Třeba v managementu měst vidím obrovský pokrok v poslední době, a je to i na základě proběhlých zahraničních cest, diskuzí, seminářů, všeho… Všechno to stojí na svobodě, protože svoboda je také svoboda v rozhodování, kdy člověk může udělat i rozhodnutí chybná. Jeden mladší kolega říkal, že 90. léta bylo nejstrašnější období tohoto národa. Nejdříve jsem se chtěl hrozně rozčílit, ale pak jsem si uvědomil, že jeho rodiče pořád někde byli, a on trávil čas sám doma, z čehož nejspíše pramení jeho frustrace… Ale představa, že ta změna nastala z lepšího k horšímu, tak ta byla úplně chybná. Proto jsem rád, že se v poslední době více ukazují autentické příběhy lidí, kteří tímto obdobím prošli. Z mého pohledu přitom byla zdaleka nejhorší normalizace, protože fyzickému násilí je člověk více připraven odolávat, ale odolat dehonestaci a trvalému strachu o příbuzné, o děti je téměř nemožné. Pokud dnes něco prožíváme jako trauma, tak to není důsledkem chyby nebo výstřelků 90. let, ale dozvuky páteře zlomené během normalizace.

Napsat komentář

1 × two =


Koupit předplatné