Vizuální přeludy měst, aneb vizualizace urbánní struktury ve výtvarném umění


Výstava Neviditelná města, jež se v období 25.6. – 3.8. konala v pražské Galerii Arcimboldo, byla pojmenovaná podle stejnojmenné knihy italského spisovatele Itala Calvina Le città invisibili z roku 1972. Jde v ní o fiktivní rozhovor slavného cestovatele Marca Pola a Čingischánova vnuka Kublaje, velkého chána Mongolů.

Benátčan vládci Čínské říše popisuje na základě svých vzpomínek města, která poznal, zatímco chán se pokouší jeho kusé vyprávění v nesrozumitelném jazyce pochopit, aby si je mohl na základě své zcela odlišné zkušenosti představit. Výstavní projekt tuto absurdní a zároveň poetickou situaci vnímá jako metaforu, na jejímž základě předkládá další modely možností „intuitivní topografie“. Jestli v literární předloze města ztrácejí své kontury v devastující trojkombinaci paměti, překladu a rozdílné kulturní reality, expozice nabízí jiné druhy zpochybňování. „Konkrétní“ urbanistické celky se v jejím rámci rozpouštějí v historii, nefunkčních mapách, tradovaných mýtech, adorované utopii, těkajícím pohledu nebo třeba odtrženém detailu.

  

Galerie Arcimboldo na sebe v podstatě od počátku upozorňuje na české poměry jedinečnou vizuální koncepcí svých projektů, kdy se snaží kombinovat výtvarné práce z posledních let s originálními historickými artefakty. Tímto způsobem usiluje nejen o prohloubení kontextu a dosažení specifické atmosféry, ale chce tak rovněž připomínat tradiční nebo atypická témata a aktualizovat jejich platnost pro dnešek. Nejiné je to i v tomto případě. Páteří výstavy se proto stal výběr z konvolutu kultovních leptů vedut a antických památek Říma jednoho z nejvýznamnějších evropských grafiků 18. století Giovanni Batisty Piranesiho, který při tvorbě – kromě jiného – uplatňoval i své autentické poznatky z profese architekta. Za zmínku stojí připomenout, že jednou z jeho realizací byla i přestavba maltézského kostela Santa Maria del priorato v Římě.

Protipól grafických listů tvořil výběr realizací zhruba desítky výrazných domácích autorů napříč generacemi, kteří se zachycování nebo zkoumání parametrů městského prostoru dlouhodobě věnují. Nechyběly mezi nimi sochařsky vedené a apokalypticky temné obrazy Jaroslava Róny, pozorovatelská plátna zpracovaná „neosobní“ plochou malbou Petra Maliny, asamblážovitě zhuštělé pohledové urbánní komplexy vytvořené airbrushem Michala Škapy nebo konceptuálně promýšlené vrstevnaté mapy Jany Kasalové. Sochař Martin Skalický expozici doplnil originálními objekty vyformovanými přímo z architektonických detailů nacházejících se na fasádách budov. Jako „stavební hmotu“ při tom ale používá výhradně textilie, tedy snad nejméně tvarově stabilní materiál vůbec, které napouští pryskyřicí. Jakub Geltner zase do výstavy vnesl vizualitu technického obrazu a nových médií, takže vytvořil alespoň symbolickou protiváhu tradičním technikám, které v ní jinak dominují. Mezi jeho témata patří unifikace, ale i stavební normy nebo satelizace veřejného prostoru. Ve své až inženýrsky pojímané tvorbě se nevyhýbá dotahování projektů do extrému a prostřednictvím zmnožených fasád panelových domů nebo prvků městského mobiliáře upozorňuje na absurdní parametry současných „strojů na bydlení“.

Město je komplexním projevem naší civilizace, je to technoorganismus, který určuje rytmus i náplň života většiny lidí a podněcuje představivost celou řadu století. Také v tomto případě se jako formativní prvek logicky otiskuje do prostoru galerie umístěné v Johanitské komendě při kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně a vzhledem k tématu jde tentokrát o uvědomělejší vjem než jindy. Ostatně výstava byla dotažená až do úrovně paneláže, volně naznačující tvar křižovatky, místa, které je základním principem přehledného komunikačního systému stejně jako labyrintu.

Napsat komentář