Bratislava je jednou z mála středoevropských metropolí, jejichž význam nevzrostl s průmyslovou revolucí konce 19. a začátku 20. století, ale až s opožděným a politicky nastaveným postindustriální rozvojem „zaostalého Slovenska“ po druhé světové válce. Za hranou malebného barokního panoramatu korunovačního města se svahy obsypanými funkcionalistickými vilami a úzkým obalem meziválečné blokové zástavby několika východních radiál se začaly vztyčovat symboly poválečného socialistického industriálního rozmachu. Za trychtýřem přírodních bariér masivu Malých Karpat a řeky Dunaje vznikly nové bariéry chemických továren, naftových rafinerií, širokých panelákových sídlišť a bezbřehé krajiny infrastruktury plné skladů, vlakových kolejišť, paneláren a zahrádkářských kolonií. Po různorodých a kontroverzních dějinách státnosti Československa, Slovenského státu, čtyřicetiletého socialistického budování a následného čtvrtstoletého kapitalistického znova-budování samostatného Slovenska se začínají objevovat nové impulsy zajímavých kulturních regenerací různých vrstev stavebního a architektonického dědictví.
Takovouto novou a medializovanou událostí Bratislavy je představení objektu MLYNICA, který je aktuální konverzí objektu bývalé továrny na výrobu pórobetonových tvárnic, desek a panelů v rozsáhlém průmyslovém areálu Lehkých stavebních hmot a je realizací bratislavského architektonického ateliéru GutGut. MLYNICA je iniciační příklad nového architektonického přístupu k porozumění živému, nahuštěnému a komplikovanému území, práci, logistice a životu v současných podmínkách, který radikálně mění vrstvenou existující krajinu „harampádního“ prostoru současného „generického“ města. Jde o architektonickou intervenci v pozůstatkových, ne-městotvorných a periferních urbánních prostorech, která přibližuje současné tendence filozofie a estetiky globální kultury a přetváří tak urbanistický slovník současné architektury. Globální architektonické a technologické proměny dlouhodobě vycházejí ze vzrušujících příležitostí nových civilizačních trendů internetové přítomnosti, avšak středoevropská architektura reaguje na ně s opožděním vzhledem k novomiléniové intelektuální inkubační pauze způsobené dvěma dekádami společenských transformací.
Konverze MLYNICE je příkladem vytváření atypického architektonického programu a inovativních prostorových typologií transformujících současnou stavební substanci do nových hybridních architektonických forem s historickými referencemi. Konverze MLYNICE na multifunkční společensko-setkávací, pracovně-týmový a obytný smíšený prostor, kde z ústřední haly jsou zpřístupněny prostory původních betonových násypníků, v nichž jsou vloženy tři nové objemy veřejných, administrativních a bytových prostorů, je formou novodobé palácové architektury s možnými referencemi prostorových diagramů renesančních vil a paláců Veneta Andrea Palladia. Tři projektované horizontální vrstvy architektonického programu GutGutu vytvářejí příležitosti pro novodobé společenské rituály „eventové“ architektury v industriálním divadle, kde jeviště společenských konverzací a uměleckých performancí v parteru areálu a piano nobile nadzemní haly MLYNICE se postupně rozplývají v objemech sekundárních a obslužných prostorů komplexu v „coworkingu“, kde veřejný prostor a jeho život završuje poslední, střešní vrstva paláce, obytná krajina prostorů mezonetových raumplánů exkluzivních městských loftů.
Železobetonová konstrukce MLYNICE, chátrající brutalistní industrie pozdní moderny, se v autorské manipulaci ateliéru GutGut proměňuje v konstrukční odhalování zdůrazňující syrovou krásu nahého těla metodami materializovaného striptýzu, rock-and-rollové šlachovitosti obnažených rozvodů a drsnosti modifikovaných transformačních protéz designů nosníků z oceli, subtilních dřevěných trámových roštů a strukturovaných translucentních luxferů a profilitů. Palladiovský princip devítipólového rastru je v paláci MLYNICA transformován do kombinace podélných tektonických pásů původní konstrukce násypníků a příčných systémů vložených architektonických „vagónů“ a „hrázděnin“. Statiku železobetonové kostry původní výrobní haly vyplněné pórobetonovým zdivem fasád na místech nových dispozic GutGut perforuje vyřezávaným rastrem dvoubarevných hliníkových oken, systémem paralelním k horizontálním prosklením existujících otvorů propustí. Technologická pravda a materiálová upřímnost přísně cenzurované autorské hry architektonického navrhování MLYNICE je v projektu GutGut „gesamtkunstwerkem“ aktuálního jazyka dnešní nové slovenské architektury, který dnes nacházíme v podobných architektonických konverzích, jako jsou například přestavby střední školy na kreativní a kulturní centrum CVERNOVKA v Bratislavě a transformace Nové synagogy architekta Petra Behrense na žilinské kulturní centrum „kunsthalle“.
Architektonická tvorba dvougeneračního autorského týmu ateliéru GutGut pod vedením pětapadesátiletého Štefana Polakoviče a osmatřicetiletého Lukáše Kordíka dominuje současné slovenské architektuře a reprezentuje aktuální situaci nové slovenské vlny, která se vymaňuje ze stereotypů předešlých generačních stylů a formálních tendencí, ale zároveň se i vymezuje vůči mezinárodním trendům pokročilé architektury výpočtového navrhování, parametrického designu a urbanismu. GutGut vzrušuje dnešní scénu bratislavskými interiérovými obytnými konverzemi, chatovými rezidencemi na horách ve Vyšné Boci a u vody v Senci a experimentální proměnou panelového bytového domu v Rimavské Sobotě, který vzbudil velkou mezinárodní pozornost. A tak vedle objevované originality slovenských ikon paralelního modernismu – novostavby Památníku SNP v Banské Bystrici, přemostění Slovenské národní galerie, obrácení pyramidy budovy Slovenského rozhlasu nebo krematoria v Bratislavě a atypických high-techových interiérů a výstav první vystudované a poválečné generace architektů Dušana Kuzmy, Vladimíra Dedečka, Štefana Svetka, Ivana Matušíka či Vojtecha Vilhana – GutGut pomalu mění dlouhodobě nudnou architektonickou destinaci v území nečekaných překvapení…
Příklad MLYNICE je pro Bratislavu velmi důležitý. Otevírá cestu k akceptování dědictví celé dystopické struktury nánosů urbánní modernizace. Města se neustále mění, naše nové životní zkušenosti, finanční strategie, technologie, ale i individuální ambice reorganizují organizační a estetickou mapu města a vytvářejí tak nové hybridní architektonické typologie a kulturní scénáře života ve městě. Mobilita a globální developerské koncepty, kde administrativní, bytové a nákupní komplexy vysávají ekonomický potenciál z center měst, která se pro nepraktičnost vylidňují, jsou už vyčerpanými vývojovými principy, avšak ještě stále aktuálními v našich transformujících se ekonomikách. Konverze industriálních čtvrtí, skladů a jatek v nová centra a koncepty životního stylu ve světových metropolích postupně penetrují i do nových demokracií tak, jak se postupně rozvíjejí nové formy kreativních center, občanských komunit, různých nadací a třetího sektoru. Palác MLYNICA je tímto příkladem, kde vizionářství, nadšení, tvořivost a zaujatost soukromého investora a architektů mění nejen industriální substanci města a existující kánony architektury, ale i obraz a potenciál nové slovenské společnosti a její architektury.
Autor: Imro Vaško
