Muž, který sázel stromy


O svém přístupu k tvorbě „zelené architektury“ mluví autor tzv. živé haly Zdeněk Fránek.

„Živá hala Liko-Vo“ nebyla vaše první spolupráce s majitelem firmy Liko-S. Co vás svedlo dohromady?

Mne objevila už před časem v tisku spolumajitelka firmy, paní Musilová. Pozvali si mě ale původně na přestavbu rodinného domu. Až posléze jsme přišli na to, že nás s panem Musilem spojuje environmentální zájem. Ptal se mě, jak mohou architekti ovlivnit aktuální nevábnou situaci. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli jsme koncept prvního, kancelářského domu Liko-Noe.

V čem tedy jsou tyto domy odlišné? Kam jste se za těch x let společné práce posunuli?

První představoval naprostý experiment. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Zelené střechy používá kdekdo, zelené stěny se používají spíše jako dekorace, popřípadě jako ochlazení fasády. Znal jsem předtím jen dvě stěny většího rozsahu: jedna je v Madridu u budovy Herzoga & deMeurona (autor Patrick Blanc – pozn. red.) a druhá je v Berlíně na obchodním domě, který navrhl Jean Nouvel. V našem prvním domě pro LIKO-S se jednalo o čistý experiment: investor se obrátil na dodavatele dřevostaveb, aby podle našeho návrhu vyrobil přesnou stavebnici, se všemi detaily. Dům se posléze měřil a monitoroval a dnes slouží, kromě kancelářské funkce, i jako laboratoř.

Druhý dům ale slouží, kromě zázemí a menší administrativní části, jako výrobní hala.

Systém jsme kvůli tomu trochu změnili. Najdeme v něm jiné skladby stěn a jinak posázené a rozmístěné rostliny často jiných druhů. Přesto to byla do určité míry sázka na jistotu, protože se ty rostliny dlouho dopředu předpěstovávaly. Při otevření haly už na stěnách rostly velké rostliny. Ale i tento dům se monitoruje, aby měl investor přehled, jak vše funguje.

Otázkou je, pokud položíte při navrhování environmentální hlediska, zda tam někde zbývá skulinka pro architekturu?

Většina architektů tyto principy odmítá, ale ti špičkoví to přijímají. Přitom se dnes už nikdo zelené střeše nediví, ani šikmá zelená už nevadí. Proč se tedy pozastavovat nad zelenou fasádou? Špičkovou ukázkou je Jean Nouvel, který je dnes používá skoro na všech stavbách. Z mého pohledu se jedná jen o další materiál fasády, přičemž neomezuje mou kreativitu. Pro mne je to fasáda jako každá jiná, někdo ji omítne, já mám svislou stráň nebo louku.

Opravdu ale potřebujeme osázet fasády stromy a rostlinami? Nemají své místo na jiných, tradičnějších místech?

Myslím, že odpověď je mnohem komplexnější. Hodně jezdím po republice, najedu 500 km skoro každý den. Vnímám, že kolem nás kolabuje příroda. Lesy jsou kompletně suché, třeba kolem Dačic, kde se často pohybuji, byla nádherná krajina, louky, voda tekla proudem… Dnes je tam poušť. Cesta zpět je nemožná. V jižních státech se klima měnilo tisíce let, u nás se změní za 5 let. Na jihu se postupně adaptovaly jiné rostliny, ale tady to tak rychle nepůjde.

Mohou situaci spasit architekti, není to úkol spíše pro politiky?

Bohužel ty, co mají moc, to nezajímá. Před časem se z Číny vrátil můj kamarád Michal Kortyš, starosta Litomyšle. Říkal, že tam všude sází stromy, třeba na domy, na šikmé stěny. Na rozdíl od Číny si nemyslím, že by se to mělo u nás řešit příkazem shora. Pokud stavím dům, měl bych to vzít v potaz, nečekat, až to za mne vyřeší někdo „shora“.

V čem tedy spočívá základní princip využití zelené fasády? Aby se právě nejednalo jen o povrchovou úpravu?

Každý dům vyzařuje teplo. Princip tepelné stabilizace spočívá v hledání řešení jak zabránit, aby to teplo vyzařoval. Vezměte si, že ze sklepa jde chlad. Člověk potřebuje pro tepelný komfort něco pouze kolem dvaceti stupňů. Takže kde se ta teplota bere? Logickou odpovědí je, že na střeše, kterou rozpálí slunce. Díky trávě se dům ochladí, vzniknou mikrostíny. Proto pokud se projdete kolem naší haly, cítíte z ní chlad.

Přesto – výrobní haly jsou u nás obvykle předmětem tzv. spotřební výstavby. Až na několik málo výjimek jsou poskládané z panelů… Stavět halu splňující i jiné než jen funkční nároky na první pohled postrádá ekonomický smysl. Koho to byl nápad, stavět Liko-Vo tímto způsobem?

S myšlenkou přišel majitel firmy: navrhněte mi výrobní halu, která bude mít stejné parametry, jako předchozí administrativní laboratoř Liko-Noe. Tak jsme postupně vymýšleli, konzultovali a vyvíjeli…

Navrhnout podobný dům vyžaduje hodně sofistikované uvažování. Do jaké míry o jeho podobě rozhodují technologové a do jaké architekti?

Pravidla jsou ale velmi jednoduchá. První je, okna musí směřovat na sever. Druhé pravidlo zní, že všechny fasády směřující na jih, a pokud možno i na západ, je potřeba mít „zelené. Třetím předpokladem je navržení podzemních svodů. Čtvrtý předpoklad je instalace strojovny, pokud možno skryté. Dalším pravidlem je blízkost vodní plochy. V té se shromažďuje dešťová voda na zalévání a navíc jímá vodu z provozu – ze záchodů, z jídelny – a zpět se pouští přes kořenovou čistírnu na fasádě a na střeše. Pod jezerem je propojení na zemní zásobník.

Dá se podobný zelený dům postavit za rozumné náklady?

Dodržení těchto principů nezvýší náklady na stavbu o více než 15 %. Ale není správné uvažovat jen v intencích nákladů. Snažili jsme se navrhnout udělat něco pro životní prostředí. Protože jsme navrhovali prototyp, tak jeho realizace stála o něco víc – možná o 20 či 25 %.

Pořád je to ale nárůst investice!

Člověk jako investor obecně se chová velmi neurvale. Proto nám přijde zvláštní, pokud se někdo chová odpovědně. Majitel Liko-S je defacto dobrodinec. Nemusel stavět zelený dům. Zelené střechy chce dnes skoro každý, ale proniknout do podstaty toho uvažování a opravdu přispět ke změně klimatu, to nikoho nezajímá.

Pokud opustíme tento konkrétní dům. Jakým způsobem máme zařadit obě udržitelné stavby do kontextu vaší tvorby? Na jedné straně stavíte sakrální stavby, zasvěcené lidské duši. Je potřeba za příklonem k udržitelnému stavění hledat posun k jinému tématu?

Myslím, že se jedná spíše o dvě různé vnější formy kontinuálního a souvisejícího uvažování. U mých staveb velkého měřítka lze inspiraci najít v rostlinách. Mám třeba obrovský herbář a sbírku motýlů. Přírodu jsem vnímal už od dětství. Kdybyste přijel za mnou do Slavonic na chalupu, pochopíte. Ale pokud jde o změnu tématu: vezměte si Gerharda Richtera. U něj najdete jak hyperrealistické obrazy, tak čistě geometrické, nebo strukturální krajiny… Často se jej na to ptají, jak to, že je vlastně schopen takového rozptylu. Ale pokud se podíváte na Leonarda či Michelangela, to byli umělci, již rozuměli optice, fyzice či anatomii. Jednoduše řečeno – mám široký záběr. Aktuálně navrhujeme kostel do Neratovic, jenž je celý pojatý tímto systémem, včetně mokřadu. Otázka totiž nestojí „jak je možné navrhovat tímto způsobem?“. Dneska už totiž není zbytí. Civilizace již došla na hranu a od určitého data situace nepůjde zvrátit. Svět bude postupně vylučovat člověka z jeho existence.

Můžete tedy definovat vlastní tvorbu skrze témata, jež vás kontinuálně zajímají? Je to skepse z člověka?

Pokud jde o ducha tvorby, zajímá mne vždycky atmosféra stavby a prostorové řešení. Věřím tomu, že stavba by neměla nechat kolemjdoucího chladným. Když je vám lhostejná, tak je to ještě horší, než když je na první pohled hnusná, protože zde je pořád šance, že se zboří. Při kontaktu s budovou byste měl cítit určitý vzruch, neříkám jásot, ale stačí, když je to výrazná emoce. Přesně to je můj princip, nit, jež věřím, že prochází všemi mým stavbami. Neříkám, že se mi to pokaždé daří, ale snad je vidět alespoň snaha.

Obecně dnes současná česká architektura působí spíše unyle, neoriginálně. Máte zkušenost s výchovou mladé generace, se studenty… Kde si myslíte, že je příčina, že se mladí lidé plní idejí a nápadů poslušně zařadí do unifikovaných „šuplíků“?

Velkou roli hraje tlak finanční, potřebují se uživit. Lidé se ale ve své podstatě nemění: talentovaných studentů je tak pět ze sta. Těch, co mají tah na branku, je ještě méně. Hodně záleží na tom, jak moc si stojí za svým. Musí risknout vlastní existenci a tvořit pořádné věci. Mám pár studentů, kteří projevili obrovskou míru talentů a uspěli, ale byli mezi nimi i další, kterým chyběla potřebná dravost.

Nicméně talent a dravost by měly jít ruku v ruce.

Ano, důležitá je míra. Jsou zde mladé ateliéry, které všem lezou na nervy. Vykukují na vás zpoza každého rohu. Až jim bude třicet, tak skončí, protože na ně už nebude sedět nálepka „mladý“ či „pod 30 let“ nebo „10 let ateliéru“ a jejich tvorba není nijak výrazná a jejich jméno je uměle „vyhoněné“ PR agenturami.

Dotkli jsme se budoucnosti české architektury, vraťme se k blízké budoucnosti Zdeňka Fránka. Uspěli jste v soutěži na vstupní budovu pražské Botanické zahrady, což je zjevně další z vašich oblíbených témat.

Botanika je další moje oblíbené téma a v případě Botanické zahrady Praha se sešla s mojí láskou k architektuře. Zde cítím příležitost naplnit určitý úkol a musím přiznat, že mě práce na Botanické zahradě do určité míry těší více než ty sakrální stavby. Protože v nich vytváříme fyzickou schránku pro již existující duchovní rovinu, kdežto v botanické zahradě, kde je cílem působit i didakticky zejména na mladou generaci, nevytváříme jen slupku, ale celý dům vědění o rostlinách. Navrhujeme stavbu, kterou budou mít lidi rádi a budou se do ní rádi vracet.

Vraťme se ještě ke stavbám ve Slavkově u Brna. Jsou stavby, o nichž můžeme říkat, že jsou udržitelné, ale kritéria mezinárodních certifikátů splňují spíše díky sofistikovaným technologiím. Vaše budovy jdou jinou, přirozenější cestou.

Já ty certifikáty ani neznám. Považuji je za další byrokracii, další předpisy, které bytostně nesnáším. Většinu času trávím ve svém starém domě ve Slavonicích. Když otevřete dveře od sklepa, tak i v největších vedrech z nich sálá chlad. Otevřu okna a dům se přirozeně vyvětrá. Když to funguje léta, proč by nemohlo dneska? Nejsem proti technice, taky rád řídím špičkově vybavené auto. Ale všechno má své meze. S majitelem LIKO-Su, panem Musilem, se hádáme, zda svět v podobě, jaký ho známe, skončí. Já si myslím, že ano, on tvrdí, že nás technologie zachrání. Já o tom ale, když se podívám kolem sebe, nejsem přesvědčen.

Děkujeme za rozhovor.
Rozhovor připravil Matej Šišolák.

Napsat komentář