Rozhovor se Stanislavem Fialou


Není tajemstvím, že DRN není prvním projektem, který měl na této exponované parcele vzniknout. Ve chvíli, kdy investor koupil pozemek i s projektem, bylo již vydáno stavební povolení. Jak jste přistoupil k těmto nestandardním podmínkám?

Nejen to, vzhledem ke lhůtám se dům dokonce musel začít stavět měsíc potom, co jej investor koupil. Začalo se stavět a paralelně i projednávat s Prahou 1, zda původní myšlenka hotelu má v dnešní době ještě smysl. Všude bylo cítit, že ta akce není vítaná. Ze všech stran jsme naopak cítili, že bude lepší postavit dům s jiným účelem. Navíc hotelové společnosti v té době nenabízely příliš dobré podmínky.

Řetězec, který měl původně hotel provozovat, se začal v té době zbavovat nemovitostí. Neuvažovali jste, že by se projekt nabídl jiným hoteliérům?

Teoreticky by to šlo udělat pro někoho jiného, ale hotelové společnosti pravděpodobně cítily, že Praha je již do značné míry obsazená. Bylo jasné, že dojde ke změně účelu, tím pádem jsme dostali rychlé zadání a octli se jako architekti pod obrovským tlakem. Nesměli jsme přerušit stavbu a o její nové podobě jednali paralelně. Spoustu času jsme strávili průzkumem a odkrýváním podzemí a vůbec všech vrstev barokního paláce – znovu jsme tam zvali památkáře. Někteří z nich se tomu dost divili, protože vše již bylo vyřízené v rámci stávajícího povolení… Myslím, že ale poznali, že to s palácem myslíme poctivě, a naše debaty nad celým projektem tím byly pozitivně ovlivněny, protože jsme ten dialog vést chtěli.

O čem konkrétně?

Třeba bylo povoleno vybourat stropy a nahradit je betonovými, byl navržen železný krov obalený sádrokartonem… To jsme třeba chtěli změnit a spoustu jiných věcí.

Jakým způsobem?

Například střecha Schönkirchovského paláce byla směrem do ulice sice zachována, ale směrem do dvora zde byla pultová střecha s krovem ze 70. let ve velmi nepěkném stavu. I proto jsme v tomto směru dostali od památkářů poměrně volnou ruku. S konstrukcí jsme si opravdu vyhráli. Chtěli jsme dělat krov, který bude mít řemeslnou autenticitu. Oslovili jsme tesaře, kterých je v republice opravdu pár, a zadali jim výrobu krovu. Přesto, že se nabízela levnější a rychlejší „encéčková“ varianta.

Co na to investor?

Samozřejmě, že jsme mu to museli vysvětlit. Ptal jsem se statika Vítka Mlázovského, zda to bude takový rozdíl, když bude vyráběn ručně, nebo na 3D stroji. Upřímně přiznal, že nebude, ale důležité je, abychom podpořili řemeslo, abychom jej nepřemleli levnějším automatizovaným systémem. Investor na naše argumenty, proč je důležité tesat nový krov ručně, byť je to dražší a pomalejší, naštěstí slyšel.

Tvar a forma krovu ale nebyla určená původní stavbou, nedochovala se.

Vít Mlázovský je zvyklý na rekonstrukce, 30 let opravuje hrady a zámky, kláštery, kostely. Zde stál před úkolem vytvořit krov, který by měl být jako barokní, ale doopravdy nevíme, jak vypadal. De facto jsme jej modelovali i prostorově zevnitř. Zde se musím přiznat, že jsme se dostali do polohy, kterou považuji za hodně hraniční…

V jakém smyslu?

Věřím ve filozofii, že architekt by neměl svým výtvorem klamat pozorovatele, neměl by navrhnout třeba krov, který vypadá jako barokní, ale není. Pak ale přijdou do hry všechny možné důvody, proč to udělat. Je to taková řekněme vstupenka k porozumění s památkáři, protože tento princip je zcela v souladu s filozofií uvažování mnoha z jejich řad: barokní dům má mít barokní střechu, i když se třeba v originálu nezachovala. Při pohledu zvenku se tak střešní krajina Prahy jeví jako zachovalá. Nevadí, když není zachována technologie, stačí pouze z venku viditelná slupka. Z mého pohledu to není správné. Mně připadá hrozně důležité nedělat repliky, mást lidi třeba z cizích kultur, kteří mají pocit, že se dívají na barokní dům, ale on je postaven z betonu dnes. Proto vám svěřuji své dilema o našem krovu.

Jak to nakonec dopadlo?

Výsledný tvar jsme uhnětli s Vítkem s jeho znalostmi… Já mám jenom nějaké instinkty, ale on má znalosti, jak vypadají barokní krovy. Proto je výsledný krov poctivý, realizovaný technologií a způsobem, jak to tenkrát bývali mohli udělat. Ale stejně je to pro mne lechtivé téma, necítím zde pevnou půdu pod nohama: nabízet fabulaci, jak to asi mohlo být před 300 lety. Interpretace mě naplňuje velikou nejistotou. Na druhé straně, kdokoliv do podkroví zavítá, má z krovu radost…

Nově vybudovaný krov v barokním paláci je tedy pro vás zásadní, protože se vymyká vaší filozofii v souvislostí s archeologií. Zatímco v ostatních částech paláce tam archeologie byla nalezena a vy jste pak „online“ projektoval do situace, co jste nacházeli.

Je to moje oblíbená metoda. Je to docela adrenalin, ale je pravdou, že poměrně rád věci řeším improvizačně. Proto, když mi někdo nabídne akci, že se rozjede stavba nebo projekt, aniž bychom měli prováděčku, beru to jako hru a výzvu. Dokonce to může být i výhoda, neztrácet roky zbytečným filozofováním.

Přesto, můžete mluvit o štěstí, které vás odlišuje od ostatních, což je přítomnost mecenáše, se kterým pracujete a který vám vytváří tyto jedinečné pracovní podmínky, že můžete tímto způsobem projektovat.

Vím, že mám u kolegů pověst, že poslední léta pracuji pro mecenáše, ale ono to bylo takto vždycky. Hodně dám už na úplný začátek spolupráce – klient vás osloví hlavně proto, že se mu třeba zdá, že si budete rozumět. Když pak poznám, že si rozumět budeme, často vznikne poměrně rychlé přátelství a určitý základ společné tvorby. Investoři vnímají, že poslouchám, co chtějí. Já si nejedu tvrdě za svým cílem, že bude výjimečný. Ve skutečnosti jim nabízím mnoho možností, kudy se vydat.

Další odlišností je váš zřetelný příklon k organice.

Dnes mě lidé znají jako architekta organických staveb. Já mám organickou architekturu rád, ale nejsem na ní závislý. Tvořím ji pouze v momentě, kdy mi přináší svobodu a když klienta baví. Často se stává, že mě osloví investor s tím, že si žádá, aby byla stavba „zakulacená“. Já říkám, dobře, jen si uvědomte, že rovné stěny můžou být trochu levnější…

Pracujete s organikou, otevřenou geometrií, což vás drží mimo hlavní proud. Přesto, i vzhledem k vašim starším realizacím, není to jen určité tvůrčí období?

Ne. Navrhuji souběžně i „hranaté“ domy, když se hodí do kontextu. Nemyslím krajinu, ale do celkového kontextu, kde hlavní roli hraje investor a jeho celkový program. Investorova chuť k nějakému směru je stejně důležitá jako všechno ostatní.

Jedna z vašich prvních známých staveb – bývalé MUZO centrum ve Strašnicích (v rámci studia D3A – pozn. red.) – je až na venkovní schodiště přísně ortogonální.

Budova byla „přísná“ jen navenek. Uvnitř už bylo organiky dost. MUZO byl náš tehdy první velký svobodný projekt. První, kde měl investor chuť si pohrát ve velkém měřítku. Vybral si nás na základě předchozí práce – budovy pro společnost Sipral. Zdálo se mu, že by stejný přístup mohl být vhodný i pro jejich firmu. MUZO bylo důležité i proto, že to byl začátek společné cesty s dodavatelskou firmou Hinton – resp. s lidmi, kteří jej dnes reprezentují. Hned po MUZu jsme společně stavěli rodinný dům v Nebušicích, což byl trošku paradox, protože stavební firma původně fungovala jako IPS, posléze ji pohltila Skanska a najednou obrovská firma staví malý betonový domeček na okraji Prahy…

Vraťme se k DRNu. Je zajímavé, že jste při otevření tématu DRN začal mluvit o jeho historické části.

Tím čištěním, odstraňováním nánosů a debatami s památkáři to de facto začalo. Časově nám velmi pomohli archeologové, kteří zde strávili osm měsíců, takže jsme mohli zatím vymyslet základní koncept. Ale za půl roku kompletní projekt takto rozsáhlé stavby není možné nakreslit. Musela se navrhnout a odsouhlasit základní kostra stavby, ale prováděcí dokumentace se kreslila od spodu, od suterénu. Každý den jsme byli pod tlakem, že pokud to nenakreslíme, tak bude stavba stát. Nicméně tento adrenalinový tlak trval až do úplného konce. Třeba jsem předem netušil, jak použiji některé místní stavební prvky, co jsme během stavby „našetřili“. Vytvořili jsme pro ně zvláštní mezisklad.

Všechny pocházejí z místa stavby?

Většina. Kromě nich ale třeba i řada dovezených pošlapaných dlažebních kamenů. Ale prvky zakomponované do vnitřního prostoru mají paměť místa. Záměrem bylo propojit oba domy, potřeboval jsem přenést něco ze starého do nového, a naopak mít možnost v barokním paláci použít nějaké prvky, které jasně prozradí, že jsme jej rekonstruovali s novodobým uvažováním.

Můžete podrobněji pojednat zmíněné propojení, nikoli ale na materiálové bázi? Původní palác měl několik traktů, kromě paláce i bývalou konírnu…

Zdálo se nám správné vytvořit čistý dvůr, obehnaný pavlačí. Starý a nový dům jsou propojeny v každém patře a vzniká tak prostor, který dokážete obejít kolem dokola dvora. Při tomto kolečku zažijete dobré střídání atmosfér. Zachované části starého paláce musely být podkopány, aby mohly vzniknout nutné technické prostory a garáže. To byla mistrovská práce novodobých statiků. Tam se dělily kompetence „historického statika“ Vítka Mlázovského a kanceláře Němec + Polák, již měli na starosti tu betonovou, „těžkou“ disciplínu. Když jsem si prohlédl jejich návrh, pochyboval jsem, že je možné jej realizovat. Vysvětlili mi, že to umí.

Na jedné straně je tedy „online projektování“ a na druhé straně rukodělné, řemeslné stavění. Jak se k tomu má parametrický design stromu na nádvoří, jenž odkazuje spíše na robotizaci?

Ano, může dělat dojem, že notně využil moderních 3D technologií, ale není to pravda. Strom je vysloveně sochařina: nakreslíte základní výkres, jednotlivé komponenty a naštěstí mám kolegy, kteří to opravdu umějí vzít a nakreslit to ve 3D. A stane se, pokud je mistr pasíř opravdu dobrý, že 3D dokumentaci ani nepotřebuje. My ji kreslíme hlavně proto, že se to od nás očekává, zúčastnění si nedokáží náš návrh představit. My všechny uklidníme, že to máme nakreslené, že existuje „návod“, tak se může jet dál. Ale potom se akce chopí znovu pasíř, vezme si původní skicu a je připraven komunikovat.

V DRNu je mnoho prvků, jejichž podobu definovala náhoda: třeba odkrytí archeologie či postupná betonáž či déšť… Jakou roli hraje obecně ve vašem navrhování náhoda?

Velkou… Mě náhoda baví. Myslím si, že náhoda, ve smyslu, jak ji vnímám, je darem přírody. Něco, co se řídí řádem, který neznáme a neumíme ho najít. Náš mozek není uzpůsobený na to, aby viděl paralelní vesmíry. Ale přesto, považuji se za člověka, který stojí oběma nohama na zemi, a myslím, že investoři si toho všimnou. Necítí se v ohrožení, že jsou v rukách šíleného architekta. Poznají, že pracuju s realitou, že vnímám třeba hodnotu investice, že neulítávám na bezbřehém filozofickém blouznění, z kterého jsou architekti často podezřelí. Ale moment, že se do hry bere náhoda, je přesto pořád jen nadstavbou v mém stání oběma nohama na zemi.

Bývalý šéfredaktor Architekta Jiří Horský o vás vždycky říkal, a nikoli pejorativně: „Standa, to je takový chasník.“

Nevím, jak to Jirka myslel, ale napadá mne, že u toho mohl cítit termín selský rozum, který mám rád a chápu ho jako vyslyšení toho, co se člověku přirozeně nabízí. Člověk by měl umět pozorovat, co se kolem děje, žel moderní člověk tuto schopnost ztrácí. Přírodní národy ještě umí číst z přírody, ony neztratily vazbu na universum. A selský rozum je takový náš drobný pozůstatek schopnosti zabývat se tím, co je důležité a přirozené.

Hlavním tématem vydání ARCHITECT+ je architektura umění a umění v architektuře. Estetiku DRNu významně ovlivňuje výtvarné řešení Patrika Hábla. Jak se zrodila vaše spolupráce?

Předtím jsem jej neznal. Hledal jsem někoho, kdo by navázal na graffiti, které byly podstatnou tváří parcely. My jsme je navíc zachovali všude, kde to šlo. Slušná část štítu zůstala, graffiti se i restaurovaly, protože z mého pohledu bylo jasné, že si je lidé s tou parcelou spojují. De facto stejně, jak jsme se snažili zachovat barokní či i gotickou paměť místa, tak jsme vzali dohry i novodobé graffiti od tvůrčí skupiny Trafačka. Původně jsem chtěl street art použít jen do průjezdu, aby Mikulandská ulice, jež dostala najednou do vínku „divnou“ díru vstupu do garáží, aby ji mohla lépe přijmout. Proto jsou ta vrata skleněná a v noci svítí…

Patrik Hábl ale použil hlavně černou.

Mým cílem bylo, aby automobilismus, který je všude kolem nás, dostal pomocí výtvarného řešení jakousi „omluvenku“. Aby pasáž, která vede lidi do práce, pro ně byla skutečným entrée do stavby. Aby přijeli do garáží, které na ně začnou působit výraznými impulzy – až pak nastoupí do výtahu a odjedou nahoru. Nicméně s umělci kolem Trafačky jsem si neporozuměl. Proto jsem hledal někoho dalšího.

Patrik Hábl je charakteristický svojí lineární malbou, což s vaším „online navrhováním“ koresponduje.

Pro mě byl Patrik jako zjev, jako když se vám najednou dostane do cesty někdo, s kým vám to božsky funguje. Všechno do sebe zapadlo.

V diskusích o DRNu mluvíte poměrně často o investorech. Byli pro úspěch DRNu opravdu natolik důležití?

Když mám někomu říci charakteristiku celé stavby, vždy skončím v úvahách při tom, že jeho nejdůležitějšími parametry byla skutečnost, že se jednalo o projekt založený na přátelství. Na porozumění s investorem a dalšími lidmi, kteří se na projekt postupně „nabalili“. Díky DRNu vznikla celá enkláva spolupracovníků, kteří projekt vzali jako příležitost vytvořit něco, z čeho budou mít ve finále radost. Přátelství, radost ze života – to je pro DRN podstatné. Ať už se výsledek někomu líbí, či ne.

Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor připravili Matej Šišolák a Imro Vaško.

Napsat komentář